Dílo #59290
Autor:Aglája
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:05.09.2009 11:31
Počet návštěv:2035
Počet názorů:20
Hodnocení:19 2 4 8

Prolog
Nabatejci, lupiči nebo výběrčí mýtného? - Skály, co tryskají vodu - Palestiny a jordánky -V žáru Petry - Velbloud co neměl zájem - Pivo? No nekupte to, když je to tak levné - Teploměry a prasečí chřipka
Mezi beduíny a faraóny 14.


  „Petru postavili Nabatejci,“ pravila Iveta, „To byli beduíni, kteří původně žili z toho, že přepadávali karavany, co šly přes poušť. Pak ale zmoudřeli a začali nabízet za poplatek bezpečný průchod pouští a doprovod. Velmi tím zbohatli, protože, s trochou nadsázky, v tom prvním případě mohli karavanu vydrancovat jen jednou a v tom druhém tutéž i opakovaně.“

    Sjížděli jsme autobusem dost prudký kopec a zpoza okýnka vnímali obrázky běžného života… ženy v obchodě, jak vybírají šátky, muže, jak sedí před svými domy a popíjejí čaj, parfumérie a autobazary, velbloudy a černé kozy. Dojeli jsme na parkoviště a nejdříve běželi na záchod. Kupodivu z nás nikdo netahal bakšiš. Nějak polevili v aktivitě nebo co. První, co jsme uviděli, byl velký billboard s Harissonem Fordem jako Indianem Jonesem. Třetí díl téhle dobrodružné ságy se natáčel právě tady v Petře. A hned naproti byly billboardy s Jordánským králem Hussainem a jeho synem. Tam jsme se taky dozvěděli, jaký je rozdíl mezi šátkem na hlavu v Jordánsku a Palestině. Ten první je bílo červený a ten druhý bílo černý. Pro Lucčina kluka jsme pořídili černobílý. Bude z něj Jásir. Ale prý se to u nás nosí kolem krku, což mě uklidnilo.

   Vešli jsme skalním průchodem do města. Slunce nám pražilo na hlavy a v obou směrech nás míjeli osedlaní velbloudi a oslíci se zapřaženými kočáry:
   „Jestli se chcete na zpáteční cestě nechat vyvézt, domluvte si to už teď. Pak lepší cenu nevyjednáte. Oni vědí, že budete ochotni zaplatit cokoliv, abyste nemuseli v tom žáru pěšky.“
    „Něco vydržíme, ne?“ řekli jsme si, zkontrolovali své zásoby vody a pokrývky hlavy. Ivanka si uvázala šátek jako palestinu a byli jsme „ready“. Pošlapeme pěšky.

   „Území, přes které Mojžíš vyváděl svůj národ z Egypta, není zrovna místem na procházku po obědě. Tady v téhle oblasti už si jeho lidé začali stěžovat na hlad a žízeň a morálka mužstva klesala. Že jako s takovou mohli zůstat v Egyptě.  Tam taky trpěli, ale nemuseli furt šlapat nikam. A tak Mojžíš udeřil v Petře holí do skály a z ní vytryskla voda. Lidi si řekli:
,… no tak budiž, zdá se, že to vždycky nějak vyřeší,' a zase chvíli drželi ústa a krok.“

   Skalní masiv v Petře má překrásnou barvu. Tvoří ho růžový pískovec. V místech s příměsí síry je žlutý, kde je s obsahem magnézia, je fialový, s železem červený a s vápencem bílý. Všechny tyhle barevné kombinace dávají skalám v každou denní dobu jiné zbarvení. Šli jsme a okouzleně koukali nahoru na vlny v pískovci, varhany a krápníky. Bylo to jako procházet uměleckou galerií populace obrů. Tady si nějaký pohrál s masivem jako s plastelínou, nadělal záhyby a jinde zase červené proužky v růžové namodeloval do vlnek.

   „Tady tahle skála vypadá zboku jako piraňa,“ poznamenala Iveta.
   „No jo, fakt… úplně jako piraňa.“
 Oko, ozubená tlama se sklonem dolů, rybí tělo…
   „A zepředu vypadá jako slon.“
Slon? Kde? Nějaký dokryplený.
Ale stačilo najít správný úhel a byl tam… oči, chobot, mohutná hlava. Jo, slon. Eroze, působení větrů a snad občas i deště, nadělala v masivu skulptury zajímavých tvarů. Nejzajímavější ale vytvořili lidé.

  „Město bylo založeno pár století před naším letopočtem a v době největšího rozkvětu tu žilo asi kolem třiceti tisíc lidí. Vytesali tady chrámy, pokladnici, vodovod, pohřebiště i amfiteátr. V šestém století je postihlo ničivé zemětřesení a lidé Petru opustili. Údolí upadalo postupně v zapomnění a stalo se tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem.“
 
   Cesta městem je dlouhá necelé tři kilometry a vede z mírného kopce. Občas máte štěstí a když se přitiskněte ke skále, můžete si chvilku odpočinout ve stínu. Slunce pražilo tak moc, že určitě naši tělesnou teplotu o něco zvedlo. Nepomáhalo ani pití, ani kšiltovky.
   „Koukněte na tohle,“ pronesla ohromeně Lucka.
„Tohle“ byl opravdu správný výraz, pro postavu, zahalenou od hlavy k patě v černé burce. To by nebylo nic tak neobvyklého, ale tahle měla na škvírce, která obvykle odhaluje oči, černé sluneční brýle a na hlavě černý klobouk. Vypadala jako bratránek It z Adamsovy rodiny. Když mají burku muži, je bílá, vzdušná a odráží sluneční paprsky. Ovšem ženy se musí cítit v té své černé jako v peci.

   Kdo ví, jak to vedro zvládají velbloudi a oslíci, kteří vozí celý den turisty nahoru a dolů. Zprvu jsme si říkali, že jsou na ten žár stavění, ale stávalo se, že když měli pauzu, lehli si na zem, položili hlavu, zavřeli oči a nebyla s nimi řeč. Lucka, známý zvířatomil, se snažila dát s jedním velbloudem do řeči.
   „Ahoj, ty jsi krásný kluk…“ Krásný kluk ležel na zemi a byl rád, že po něm nikdo nic nechce. Otočil k Lucce hlavu:
   „Au. Tys mě kousnul, blbečku!“ stihla jenom udiveně říct.
Jsou to holt zvířata na těžkou práci, ne na kamarádění. Nemají život rozmazlovaných mazlíčků a jemnocitu se jim od lidí nikdy nedostávalo. Asi měl strach, že by se musel zvednout a zase někam šlapat.

   Slavná pokladnice je zvenku monumentální kolos s nádhernými zdobenými sloupy. Uvnitř to je ale jedna prázdná místnost, žádný luxus.
   „Při římské rozpínavosti bylo jasné, že žádné území před nimi není v bezpečí, a tak dobyli i Petru. Upravili si skalní město podle svého a sami uvidíte ten rozdíl mezi arabskou a římskou kulturou.“
Ten byl nejzjevnější u amfiteátru, který Římané rozšířili, a zatímco beduíni ho používali pro pohřební obřady, Římané už jako divadlo.

   A byli jsme dole. Jak geograficky, tak skoro i se silami. Čekaly nás tři kilometry nahoru a první beduíni odchytávali nejvyčerpanější oběti a vnucovali jim dopravu nahoru koňmo, oslmo nebo velbloudmo. Pochytali tak mnoho zoufalců, ale nás nedostali. Zkoušeli to průběžně po celou dobu zpátečního výšlapu a pár set metrů před koncem mě skoro dostali. Ale jsme z prajzské, a tak nám je líto každé libry, která padne vedle. Šest kilásků při teplotě pětadvacet nad nulou nic není, ale v těch šedesáti v červencovém Jordánsku to byl výkon za deset Lysých. I když, ať nepřeháním, ve stínu bylo pětačtyřicet. Jen toho stínu bylo pomálu.

    O hodinu později jsme seděli v autobuse a užívali si klimatizace. Nejlepší způsob, jak si vypěstovat angínu. Z vedra do zimy, udělejte to několikrát za sebou a vaše mandle změní velikost na trojnásobek. V ceně zájezdu jsme měli pozdní oběd v hotelu Marriott. Pití ale v ceně nikdy nebývá, to si doplácíte a my nechápali, za co nám účtují jednadvacet dolarů. Měli jsme malé pivo a tři nealka. Když jsme nastoupili do autobusu, panovalo tam zaražené ticho. Pak padla otázka:
    „Taky jste si dali pivo?“ A všichni vybuchli do uvolňujícího smíchu. Třetinka šestistupňového piva stála deset dolarů a Češi - pivaři se nešidili, kopli jich do sebe za tu půlhodinu i tři - čtyři a nezjistili si předem cenu. Teď přepočítávali drobné a doufali, že budou mít na bakšiš, až bude třeba na záchod. Ještě že nám s holkami stačila voda, ale Tom měl nejdražší pivo ve svém životě.
   „To pivo bylo skoro tak drahé, jako je káva u Mostu zlatníků ve Florencii.“
Ano, tam nás dvoje jahody se šlehačkou, dvě kávy a dvě koly stály asi patnáct stovek. No, nekup to, když je to tak levné.

    Po další hodině cesty jsme zastavovali v městečku, kde jsme jako poslušná školka následovali svou průvodkyni do oříškárny.
   „Jordánské oříšky jsou fantastické,“ podotkla a měla pravdu. Nabízeli snad sto druhů, s karamelem i bez, na slano i na sladko, uzené i pražené, piniové i kešu, mandle i lískové oříšky a k tomu čokoládové zlomky v barevném cukru, co chutnaly přesně jako naše lentilky. Všechno měli v plastových tancích a neprodávali míň než půlkilovky. Tržiště bylo plné lidí a šumu. Prodejci nabízeli:
   „Kupte si trička… kupte oříšky… kupte šátky… kupte hrníčky na čaj… kupte… slečno… jenom pro vás sleva!“ Arabská tržiště mají úžasnou atmosféru. Překypují životem a když jimi procházíte, cítíte ten každodenní boj o chleba. Když koupíš, nakrmím děti, když nekoupíš, kdo ví, co s námi bude. Na zítřek ještě na polívku máme, ale na pozítřek už ne. Tohle v bance nebo v kanceláři nepocítíte.

   Na lodi nám rozdali zase lístečky k vyplnění. Odjakživa jsem je já vyplňovala za všechny, protože jsem uměla anglicky, ale tentokrát chtěli vyplnit dva kusy na osobu, a tak jsme se vzbouřila:
    „Hele, rodinko, už jste velcí, anglicky umíte všichni, tak si to vyplňte každý sám.“
Ale že jsem nedůsledná matka, tak holky mě ukecaly a klasicky jsem to vyplňovala za ně. Tom se ale cítil dotčen, čili se chopil pera sám a vyplnil jak kartičku, kde požadovali osobní údaje, místo pobytu a podobně, tak i tu druhou, co měla referovat o momentálních zdravotních potížích. Došlo nám, že v době hysterie s prasečí chřipkou bychom si neměli s úřady zahrávat a nikdo nepřiznal ani průjem. Plná loď dokonale zdravých lidí. Tom se zvedl a šel se kochat na palubu a Lucka mu kontrolovala lístek:
   „Mami, taťka vyplnil špatně hotel. On napsal, že bydlíme v Marriottu. A pohlaví napsal „man“ místo „male“.
Byla jsem toho názoru, že už by to měl nechat tak, aby na sebe neupozorňoval, ale rozhodl se škrtat a přepisovat.

Vystoupili jsme z lodi a stáli první frontu, během které nám nějaký pán, co si říkal doktor, měřil teplotu v uchu. Jiný vytahoval lidem  z příručních etuíček léky a na doktora se obracel s otázkou:
„Ibalgin?“
„Od bolesti.“
„Kinedril?“
„Na zvracení.“
„Zirtec?“
„Alergie.“
Byv uklidněn, že to není nic na výrobu cracku, vracel všechno zase zpátky a taštičku předal zatuhlé majitelce.

Prošli jsme si opět frontou kontrol, razítek a zase kontrol a pak deset minut čekali venku na Toma.
„Kde si tak dlouho, co se děje?“
„Nic.“
„Jak nic? Stál si za mnou a už na tebe čekáme deset minut.“
„No nic. Nelíbilo se jim, že jsem to měl poškrtané. Dívali se na mě divně a musel jsem vysvětlovat proč a co a jak. Já si prostě ten Marriott zafixoval, protože jsme tam jedli, tak jsem ho tam napsal.“
No nic, všechno dobře dopadlo, vrátili nám ho a zbytek cesty už byl pohoda.
„Dobrou.“
„Dobrou, holky. Dobře se vyspěte a zítra na snídani…“
Dole byl klid. Josh a její gang se asi odstěhovaly.

pokračování příště...
Epilog
 

Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Aglája', 08.09.2009 12:57.

Názory čtenářů
05.09.2009 11:39
patafyzik
fajn
05.09.2009 11:42
Albireo
 
05.09.2009 11:45
fungus2

05.09.2009 12:25
malékulatékolečko
těším se na další :-)
05.09.2009 13:39
stromors
patafyzik napsal(a):
fajn
05.09.2009 13:40
baucis
:))
05.09.2009 14:51
josefk
bezva :)
taky škrtám :) pro radost druhých
co by jeden pro ty svoje babky neudělal
05.09.2009 17:56
myšák
protestuju... šestistupňové pivo už není pivo, drahé je i zadarmo :-)
05.09.2009 19:17
muclicka
)
05.09.2009 23:29
Humble
"To byli beduíni, kteří původně žili z toho, že přepadávali karavany, co šly přes poušť. Pak ale zmoudřeli a začali nabízet za poplatek bezpečný průchod pouští a doprovod."

Dneska se tomu říká výpalné či "ochrana" :o)
06.09.2009 05:12
Montrealer
„Ibalgin?“
„Od bolesti.“
„Kinedril?“
„Na zvracení.“
„Zirtec?“
„Alergie.“

Můj balíček první pomoci by vypadal asi takto:
"Diazepam"
Na strach z lidí.
"Lexaurin"
Podobné, to kdyby nezabral diazepam
"Remood"
Proti depresím, ale moc neúčinkuje
"Timoptol"
Proti glaukomu
a tak bych mohl pokračovat
06.09.2009 09:03
Aglája
myšák napsal(a):
protestuju... šestistupňové pivo už není pivo, drahé je i zadarmo :-)
Pravdu díš. Ale tam se nepije, tak mají pocit, že i za těch šest stupňů nás Alláh musí nějak potrestat. :o)
06.09.2009 15:42
sokrates
príííma
06.09.2009 17:53
Levandule1
do Petry jsem se vždycky chtěla podívat....moc fajn se o tom četlo
06.09.2009 18:14
Aglája
Levandule1 napsal(a):
do Petry jsem se vždycky chtěla podívat....moc fajn se o tom četlo
Doporučuji jaro nebo podzim :o))
08.09.2009 11:22
Janina Magali
..dokryplený slon:)))
02.10.2009 00:04
Yfča
:o)
06.07.2016 19:13
Andromeda
Pak dej něco vyplnit chlapovi.....

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)