Zazvonil telefon: „Dobré ráno, madam. Je čas vstávat.“ To si dělá srandu… kolik je? Čtyři ráno? Vždyť jsme spali jenom tři hodiny. Vyhrabala jsem se z postele a šla zaklepat na holky: „Holky, vstávat, jedeme do Petry.“ Jako mátohy, ještě vyčerpaní předchozím dnem v Káhirském parnu a druhou nocí s minimem spánku, jsme se vypotáceli z pokojů a ploužili se na recepci. Tam nikdo… žádní „účastníci zájezdu“, jen my. „Prosím Vás, my bychom měli za chvíli odjíždět do Petry. Nevíte něco o tom, že by byl odjezd posunutý?“ „Sorry, to nevím. Cestovní kanceláře nám to nehlásí,“ pravil omluvně recepční. „Mami, já jsem se včera ptala těch našich sousedů a oni říkali, že jim přišla esemeska, že se jede až v šest.“ poznamenala Lucka. „To je divné, nám nic nepřišlo.“ Ale bylo to tak. Naprosto zbytečně jsme vstávali o hodinu dřív a ta by nám po včerejšku sakra bodla. Autobus přijel, lidi začali nastupovat a když jsem podávala egyptskému průvodci náš voucher, tak se na mě kouknul a povídá: „Sorry, madame, ale já nemám čtyři volná místa. Můžete jet jenom tři.“ „Prosím?!!! Jak tři? My máme zaplaceno za čtyři!“ „To je mi líto, ale jeden z vás musí zůstat tady, já už nemám čtyři místa.“ A dost! Explodovala jsem jak Vesuv, než smetl Pompeje. Chrlila jsem oheň a kamení, sypala na něj žhavý popel a pohřbívala ho pod příkrovem lávy. „Jak tři?! To si děláš srandu!!! Mě už ten váš bordel, co v té cestovce máte, nezajímá! Budíte nás zbytečně o hodinu dřív… dáváte šílené zájezdy dva dny po sobě… domlouváte se mezi sebou, abychom si to nemohli koupit jinde… už toho mám dost! Zaplatili jsme si za čtyři a pojedeme čtyři, i kdyby ses stavěl na hlavu!!!“ Z mé hlavy zatím útočili hadi Medůzy. Vyškubla jsem mu voucher z ruky a cpala mu ho před oči: „Vidíš?!! Podívej se pořádně! Čtyři, ne tři, čtyři!!! A zařiď si to jak chceš, šejku!“ Pak mě probralo zaťukání na rameno: „Vladi, ale on si dělá srandu.“ Podívala jsem se do smrtelně vážného obličeje průvodce a najednou mi to došlo. No jo, vždyť oni takhle vtipkujou pořád… Ježiš, to jsem ze sebe zase udělala debila! Celé osazenstvo autobusu na mě koukalo vyděšeně z okýnek. No co, ještě jste neviděli solidní moravskou hysterku? Dvě noci jsem nespala, tak se třeba bodněte! Nastoupili jsme do autobusu a všichni mi šli z cesty. Škoda, že mě neviděla opírsingovaná Joshka. Po zbytek svých dnů by strachem ani necekla.
Po deseti minutách jsme dojeli do přístavu Nuweiba. V poslední Enigmě píšou, že je to možná místo, kde se údajně rozestoupilo Rudé moře, když Mojžíš vyváděl Židy z Egypta. Přestože je jinak hluboké jak sviňa, tak tam, v Akabském zálivu, je zhruba dva kilometry široký geologický „most“ a do Jordánska je to jen čtrnáct kilásků. A od toho zvláštního překlenutí „pod hladinou“ to na obě strany prudce klesá až na patnáct set metrů pod mořem. Takže pokud byla tehdy hladina o něco níž, než je teď, a byl zrovna odliv, tak mohli přejít moře suchou nohou. No a faraónovi pacholci tam naběhli i s vozy za nimi, jenže to nevychytali, přišel příliv, moře se zavřelo a jací byli?… Tak kdo ví, třeba se to jednou prozkoumá. Prý tam na dně jsou věcičky připomínající egyptská paprskovitá kola, spousta kostí a tak.
V Nuweibě jsme strávili asi hodinu a živě si připomněli naši celní byrokracii před Evropskou unií. Pas jsme předkládali několikrát, než nás pustili na loď, a než nás pustili z lodi. Jeden dal razítko, druhý o dva metry dále to razítko zkontroloval, třetí o dva metry dále zkontroloval to razítko, co ho před tím zkontroloval ten druhý. A tak to šlo pořád dál. Egypt umí zvednout zaměstnanost. Kartiček a dotazníků jsem se taky navyplňovala dost. Na lodi to bylo super. Stáli jsme na přídi a poprvé za celou dobu nám nebylo venku vedro. Vítr nám foukal do tváře spršky mořské vody a příjemně chladil. Kolem mě prošel nějaký povědomý Egypťan a s vážnou tváří pravil: „Tři, ne čtyři!“ No jo, no. Mám to už přišité.
Že je na tom Jordánsko daleko jinak než Egypt, bylo zřejmé nejenom z luxusního přístavu, ale taky z městeček, kterými jsme projížděli. Pořád sice pusto a vedro, ale už ne tak chudě a zbědovaně.
„Jordánci měli jen deset kilometrů pobřeží,“ pravila průvodkyně Iveta, „ a tak se domluvili se Saudskou Arábií, že vymění svých šest tisíc kilometrů čtverečních pouště za dvanáct kilometrů pobřeží. Že prý kauf jak hrom, na co suchá poušť, že jo, ale přístup k moři, to je obchod, turismus a tak. No a Saudové, jak naschvál, pak v té poušti našli ohromné ložisko ropy a zemního plynu a Jordánsko tak přišlo o veškeré své zásoby. Dnes musí obojí dovážet.“ „Tak tomu říkám pech.“ „A sladká voda jim dojde do dvaceti let. Už dlouho se domlouvají s okolními státy, že nedostatek vody budou jednotně řešit, ale vzhledem k politické situaci, která tady na Středním východě není zrovna růžová, se zatím nic nehýbe.“
Jeli jsme dál do hornatého vnitrozemí: „Tady v téhle oblasti se natáčel Lawrence z Arábie,“ ukázala Iveta do krajiny nalevo. Tak nevím, v té telce vypadá poušť tak nějak romantičtěji. Asi že se přes ten přístroj nepřenáší to šílené vedlo. A Arabský Lawrence ve skutečnosti páchne tak strašně, že ani Omar Sharif by to nezachránil. Musela jsem obdivovat lidi, co tam jsou schopní prožít život. Vím, že většinou nemají na výběr a asi jim to ani nepřijde, protože se tam narodili, ale stejně… „Teď už si spíš dovedu představit sebe mezi eskymáky, protože tam se vždycky můžeš jít ze zimy zahřát do iglů. Tady ale před horkem neutečeš nikam. Ani ve skalách není líp,“ poznamenal zamyšleně Tom. To už jsme se ale blížili k Petře.
pokračování příště...
|