Cestu jsme vzali přes Papyrusový institut. Sylvie se chopila nože:
   „Teď vám ukážu, jak se vyrábí originální papyrus. Toto je stonek papyru, což je něco jako druh rákosu.“
Koukali jsme na zelený proutek, asi centimetr široký, ukončený štětkou, připomínající péřový oprašovač z prvorepublikových filmů.
   „Teď ho takhle ostrouhám,“ řekla a začala seřezávat zelenou kůru, „ a pak nakrájím na plátky.“ Nato vzala do ruky nějakou palici: „A teď ty proužky rozklepu na tenké plátky.“ Začala do nich bušit, jako když chystá maso na řízky. Pak je namočila do vody, kde prý zůstávají pár týdnů, poté se propletou do mřížky a dají pod lis, aby se z nich odstranila přebytečná voda. „Někdy se papír vyrábí i z banánových listů, ale ten se láme. Dejte si na to pozor, je tady všude dost prodavačů, co se vám budou snažit prodat falešný papyrus.“

   Chodili jsme po obchodě a prohlíželi si obrázky, znázorňující různé motivy z egyptské historie, všechny ty Kleopatry a Isis, Achnatony a Nefertiti. Vybrali jsme jeden s motivem Nefetriti, jak ji vede za ruku bohyně Isis:
   „Že nám uděláte trochu lepší cenu?“ obrátila jsem se na místního prodejce. Obrázek stál sto egyptských liber a smlouvat se prostě musí. Nejdříve se naoko kroutil, jako bych mu pouštěla žilou a jako by osobně papyrus vypěstoval ze semínka, prožil s ním mnoho krásných chvil, a pak se překonal:
   „Okej… tak za sedmdesát.“  Hernajs, to šlo rychle. Na kolik bych to asi usmlouvala, kdyby se mi chtělo? Mladík vytáhl ze složky obrázek, přidal k němu certifikát, že jako fakt echt pravý papyrus, stočil obojí do ruličky a slavnostně mi ji předal, jako diplom za první místo v pití bechera na rychlost.

   Před obchodem na nás čekal autobus a u něj poskakoval asi pětiletý egyptský otrhánek:
   „Pohledy… pani… kupte si… jenom libra…“
Seděli jsme už v autobuse a čekali na ostatní a on tajtrlíkoval pod okýnkem, prosil, posílal nám vzdušné polibky, natahoval a skládal celou pohlednicovou harmoniku, byl vysmátý, upatlaný a plný energie. O to hrozivější mi přišel kontrast mezi jeho spokojenou náladou a faktem, že musí ve svém věku makat, aby pomohl rodinnému rozpočtu. Tom to nevydržel. Vystoupil z autobusu a dal mu pět liber. Míra špuntova štěstí neznala mezí. Poskakoval, smál se, dělal opičky a chlubil se staršímu bráchovi, kolik utržil. Pak se s ním začal ze srandy pošťuchovat a prát a najednou se v jeho dětské ručce zableskla čepel nože na koberce, který během vteřiny přiložil bratrovi na krční tepnu. Za sklem jsem ztuhla hrůzou a malý se smál, jak ho převez. Kristepane, kulturu, kde je normální, že malé děti nosí ostré zbraně a jsou kdykoliv připraveni je použít, se samozřejmostí, s jakou naši předškoláci stavějí lego, tak tu  nemůžeme nikdy pochopit. Tyhle nože mají ostrost žiletky. Jestli přitlačí, je po něm. Autobus se rozjel a tak nezbývá než věřit, že oba ještě žijí.

   Egyptské muzeum je tak rozlehlé a je v něm tolik exponátů, že kdybyste se u každého zdrželi dvě minuty, bude vám prohlídka trvat čtyři měsíce. Před vstupem jsme zaslechli z blízkého minaretu svolávání k modlitbě:
   „Hele, taky technicky pokročili. Kdysi na to měli hlásného a dneska to je pouštěné z repráků.“
Správně by měli v tu chvíli padnout na kolena a modlit se ve směru k Mekce, ale obvykle si to nechávají na chvíli, kdy to udělat můžou. Což je dobře. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby se v půli cesty z káhirského kopce začal modlit náš řidič. To bych o tom asi dnes nepsala.

   V muzeu nebyla klimatizace. Klimatizace ne a několik tisíc návštěvníků ano. Když si tyto dva faktory spojíte, je vám určitě jasné, jaké ovzduší tam panovalo. Do toho pyramidového nemělo daleko. Venkovní teplotu odhaduji asi na pětapadesát, vnitřní na cca čtyřicet. Vzduch  stál, pouze místy ho vířily manželky ortodoxních islamistů, jak pobíhaly v černých hábitech za svým pánem a vládcem. Nechtělo by se mi vyměnit možnost svobodného rozhodování o vlastním osudu za kus zajištěného žvance. Ale holt jiný kraj… až se ucho utrhne. Nutno říct, že pětadevadesát procent egypťanů má pouze jednu manželku a přestože ta chodí s šátkem na hlavě, jak jí velí Korán, rozhodně nepůsobí podpantoflácky. U bazénu dokonce jedna taková mladá žena, v prapodivných celotělových plavkách, hrála každý den vodní pólo, za vydatného povzbuzování svého manžela. Ovšem ty černé mátohy, co z nich nevidíte ani obrys, jsou na tom podstatně jinak. Ty nemají identitu, tvář, osobnost, právo… nic.

   V prvním patře jsme narazili na výstavu artefaktů z hrobky Tutanchamóna:
   „Tak v zimě jsme ji viděli v Brně a mrzli ve frontě, a teď v Káhiře a padáme vedrem. To jsou věci.“
    S úctou jsme procházeli ty prastaré důkazy minulých světů a snažili se přečíst texty na přiložených lístečcích. Někdy to šlo dost těžko, protože některé byly jen tak propiskou načmárány arabsky, takže těžko říct, jestli se jednalo o část trůnu královny Hatšepsut z iksté dynastie nebo nalomený úhloměr Imhotepa, stavitele pyramid. Vtom jsem zajásala:
   „Jé, tuhle sochu znám! Píšu o ní v bakalářce! To je Afrodíté a Éros, čtvrté století před naším letopočtem,“ nadskočila jsem a hnala si svou domněnku ověřit na přiložené cedulce. Nicméně žádná tam nebyla. Vedle věkovitých soch faraónů je nějaká dva a půl tisíce let stará socha řecké bohyně jen nezajímavým artefaktem, který, když ještě takových tisíc let vydrží, možná začnou považovat za „antik“ , vystrčí ho z toho temného koutku ven a dají k němu i popisek. Výraz „antik“ máme od svých známých z chaty, kteří strávili pár let na Floridě, a když jednou majitelům vyhodili dvacet let staré zahradní křeslo, které se po dešti rozpadlo, chytali se tito za hlavu, že to byl „antique.“  V Americe je starožitnost všechno, co přežilo jednu generaci. Naše tisíc let staré hrady a zříceniny, co jich máme na každém kopci a ani si jich už nevšímáme, by je asi přivedly do extáze.

   Ze zpáteční cesty si pamatuji jen to, jak jsem se probrala někde uprostřed Sinajské pouště, hvězdy zase svítily, vlevo písek, vpravo písek a před námi jel buldozer, který likvidoval následky písečné bouře a odhrnoval tuny písku z dálnice. U nás je na sníh, v Egyptě holt na písek. To jsou věci, paní Kadrnožková…

pokračování příště...