Doufala jsem, že až se budeme blížit ke Káhiře a tím pádem k Nilu, bude přibývat zeleně. Vždyť Nil se díky svému rozvodňování stará o úrodnost půdy a dostatek plodin pro nasycení země. Prý. Ale asi jsem byla zblblá ze všech těch historických románů o faraónech Achnatonech, Sinuhetech, Kleopatrách a říčních kravách na zelených březích životodárné řeky, co ji hlídá bohyně Hapi, zatímco se stonky papyru něžně vyhřívají v záři egyptského slunce. Prdlajs. Jediné, čeho opravdu přibývalo, byly odpadky v poušti. Vítr si pohrával s potrhanými igelity, proháněl plechovky od koly a přeskupoval jednu hromadu bince přes druhou. Celý smutný kolorit dotvářeli hladoví toulaví psi.

   „Blížíme se ke Káhiře a tak si o ní něco povíme,“ pravila Sylvie do mikrofonu. „V Káhiře žije dvacet milionů obyvatel…“
   „Páni,“ vypadlo ze mě, „dvakrát víc než v Česku.“
   „… a každoročně přibývá další milion. Nejenom díky porodnosti, ale lidé se sem stěhují z chudých pouštních oblastí.“
Poušť se změnila v předměstí a projížděli jsme městské části, podobné těm našim. Dominantami byly paneláky a jiné, poměrně ošklivé stavby.
   „Možná jste si všimli toho velkého množství nedostavěných domů. V těch se normálně bydlí, ale nejsou zkolaudované, takže jejich obyvatelé nemusí platit nájem. Nechávají nedodělané střechy, neomítnuté fasády a raději investují do vnitřního vybavení…“
Z mnoha budov trčely železné pruty výztuží a domy díky tomu vypadaly nevábně. Prádlo, visící z oken a hromada odpadků před každým domem, na které se pásli kozy, psy a děti (doslova) tomu taky moc nedodávala.
   „Káhira má velký problém se smogem, a nejen s ním. Při tom množství lidí infrastruktura vůbec nestačí. Odpadky lidé vyhazují z okna, kde se ještě nějakou dobu stávají zdrojem potravin pro zvířata, a pak se vyvezou do pouště a zapálí.“
Jo, že to řeší tímto způsobem bylo zjevné jak ve městě, tak na poušti.

   Doprava vypadala snad jako v každém jižním státě. Naprosto chaoticky.
   „Možná jste si všimli, že zdejší řidiči dělají běžně z dvouproudovky čtyřproudovou a nijak si s tím hlavu nelámou. Často troubí, kličkují, neřeší moc křižovatky, ale umí jezdit a není taky víc dopravních nehod než jinde. Prostě se nesmíte spoléhat na pravidla silničního provozu, protože pokud vůbec nějaká mají, tak to stejně neví.“

   Šplhali jsme se na káhirský kopec k dominantě města, Alabastrové mešitě Muhammada Alího. (Myslela jsem si, že to byl boxer, ale on ještě navíc vládl Egyptu. Jak to vůbec stíhal? No, ale dost srandy.) Tenhle pán se kdysi rozhodl, že se mu nelíbí, když Egyptu vládnou Mameluci, což byli původně turečtí otroci, co se nějakým historickým vývojem dostali nahoru. Že by si rád zavládl sám. Pozval tedy jejich špičky na žranici a při té příležitosti je dal povraždit. Zdá se, že nějaké ty naše defenestrace jsou pro jih slaboučkým čajíčkem a víc jim vyhovuje styl noci dlouhých nožů. Po Alím zbyla krásná mešita, co má kopule pokryté bílým alabastrem. Na kulatých věžích je výmluvně vidět stav smogu v Káhiře. Ty starší jsou šedozelené a značně ošklivé a ta nově zrekonstruovaná září bílou.

   Po Mamelucích zase zbylo přímo v centru rozlehlé město mrtvých - Nekropole. Jedná se o opravdu rozsáhlou čtvrť nízkých kobek, hrobek a hrobů. Po staletí jejich klid nikdo nerušil, ale jak říkal Werich:
   „…bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“
Tady z nich nenadělala lotry, ale vyhnala je z pouště a nastěhovala do těch hrobek. V Káhiře opravdu žije tři sta padesát tisíc lidí v hrobkách! Věší na hrobkách prádlo, na náhrobním kameni krájí egyptské ženy zeleninu na oběd a už asi nikdy v životě neuvidím hrobku se satelitem na střeše!  Ten pohled stál opravdu za to. Představte si ty inzeráty:
   „Prodám hrobku, 0 + 1, se satelitem a elektrickými rozvody. Značka: S tchýní (ale do ničeho už nemluví).“

   Vláda nějakou dobu přihlížela, ale pak došla k závěru, že by bylo záhodno vybírat tam nájemné za bydlení. A tak vybírají. Hrobka, dva dospělí, pět dětí, k tomu nějaké ty kostní pozůstatky předchozích nájemníků… nějakých sto egyptských liber měsíčně. Neuvěřitelné.

pokračování příště...