Venku byla tma a horko, v hale prázdno, jen uklízeč jezdil s čističem po mramorové podlaze. Ptáci nezpívali, vítr nefoukal, ibiškové keře vysílaly něžné tlumené barvy a noc se připravovala na denní žár. Šli jsme si na recepci vyzvednou balíčky se snídaní na cestu a službukonající egyptský hoch se nám znovu omlouval, za tu hlučnou čtveřici. Smutně pokrčil rameny a podotkl unaveně:
   „To víte… English.“
To mluvilo za vše. Věděli jsme, že mnozí Angličané u nás v Česku vyvádějí a pořádají alkoholové a jiné orgie, jakoby doma nemohli, ale nevěděli jsme, že jsou tím proslavení i jinde po světě. Doma samý „lord a lejdy“, gentlemani a madam a jen překročí hranice, jsou z nich „Džošky“… Spaste dušu, boha jeho!

   Nastoupili jsme do autobusu, který už byl skoro plný, protože svážel lidi z dalších hotelů a my byli na konci trasy. Nejdříve ze všeho mě zajímalo, jestli je v něm záchod. Od návalu faraónovy pomsty jsem byla v neustálém napětí, kdy mě zase přepadne křeč.
   „Máte tu vécé, ale používejte ho prosím jen na malou potřebu, jinak to zapáchá,“ informovala nás sympatická průvodkyně Sylvie.
To je fór. Plný autobus lidí s africkým virovým drakem ve střevech… Jakoby chtěla, ať po blesku nezahřmí. Nemožné. Víčka jsme si podepírali sirkami a já si vzala před cestou kinedril, který měl jednak zamezit případným nežádoucím žaludečním eskapádám a jednak mně měl pomoct uspat. Měli jsme před sebou tři a půl hodiny cesty přes Sinajskou poušť, přejezd Suezu a hodinu a půl do Káhiry. Pokud budu dřímat, nemuselo by to být tak strašné.

   Byly dvě ráno a my vyjeli od hotelu na cestu z civilizace do pustiny a po pár kilometrech přistoupil egyptský orgán a zkontroloval nám pasy. Uvědomili jsme si, že se tam vůbec dost kontroluje (a to jsme netušili, co nás čeká další den při cestě do Jordánska a zpět). Vyjeli jsme z pásu hor a najeli na betonovou cestu skrz poušť. Dala jsem si lehátko do nižší polohy, opřela koleno do úhlopříčky, zmuchlala mikinu pod hlavu a zkusila dřímat. Autobus jel rychle, nadskakoval na spojnicích betonových ploch a drncal v místech, kde byl jen uježděný písek. Minuty ubíhaly, z minut se staly hodiny a stereotyp uspával. Dřímala jsem a střídala polohy z jedné nepohodlné do druhoé V jednu chvíli jsem zvedla hlavu, podívala se ven a zjistila, že jedeme ve zvláštní mlze. Foukalo z pouště a vítr naháněl proti sklu kila písku. Nad pouští prosvítaly hvězdy v temné modři a říkaly mi, že ještě můžu spát. Po obou stranách cesty bylo občas možné zahlédnout na písečné duně vojáka se samopalem na stráži. Příjemný pocit to tedy zrovna nebyl.

Zrovna svítalo, když nás Sylvie probrala:
   „Jsme právě na odpočívadle u Suezského průplavu. Dáme si půl hodiny přestávku.“
Vypotáceli jsme se rozespale z autobusu, usadili se na lavičky a rozbalili balíčky se snídaní. Ve stejnou chvíli se kolem zjevilo několik egyptských koček a dožadovalo se dost hlasitě jídla. Africké kočky jsou o dost jiné než ty naše, slovanské. Jsou protáhlé, mají úzkou elegantní hlavu a připomínají vám éterické baletky, ale na naše udělané, dobromyslné a sympatické macky s širokou hlavou a mohutnými vousisky nemají.

   Egyptské záchody nejsou nic moc, ale jednu jistotu v nich máte. Vždycky se před ně někdo postaví a chce bakšiš. Jestli je to hajzldědek nebo náhodný kolemjdoucí, to se nedozvíte. Ale to je jedno, hlavně, když vás pustí dovnitř.

   Když jsme nastoupili do autobusu, vzala si Sylvie mikrofon:
   „Teď pojedeme Suezským tunelem. Historie průplavu je dost barvitá, protože, jak asi víte, před tím, než byl průplav vykopán, musely všechny lodě obeplouvat celou Afriku, pokud se chtěly dostat do Indického oceánu. Už někdy ve 13. století se pokoušeli prokopat spojení mezi deltou Nilu a Rudým mořem, jenže se tahle spojnice pořád zanášela sedimenty, takže to nebylo žádné řešení. Pak se do toho opřel dokonce i Napoleon. Nechal vypracovat studii, ze které vyplynulo, že rozdíl výše hladin obou moří je deset metrů, čili by mohl být dost průšvih, kdyby se kanál prokopal, takže se od dalších plánů upustilo.“

   Představili jsme si ty zaplavené přímořské státy. Co by to asi udělalo, kdyby se Indický oceán nahrnul na Evropu. Třeba by pak žádná ani nebyla. Jen nějaký slavný spisovatel francouzské revoluce, který by přežil, protože by byl zrovna na dovolené v Americe, by o Evropě psal jako Homér o Atlantidě a všichni by se po tisíciletí dohadovali, jestli nějaká Evropa vůbec byla nebo ne.

   Ve finále se ale díky nějakému inženýru a diplomatu Lessepsovi, který nechal studii přepočítat a zjistil, že to je blbost jak mraky, průplav během jedenácti let postavil. Rozpočet se přešvihnul dvakrát, což je v podstatě stejné, jako když se v Česku staví dálnice, a Verdi složil na počest jeho otevření operu Aida. Dneska Suez Egypťanům vydělává sedm milionů eur denně na průjezdních poplatcích.

   Pod Suezem byl prokopán silniční tunel, a protože zjistili, že prosakuje, byl uvnitř toho tunelu postaven jiný tunel. Vot těchnika. Můj děda Oldřich, který měl dvě dcery, vždycky tvrdil, že:
   „… ďuru v ďuře umi urobit enem inteligent.“
U nás v Ostravě se loni zprovoznila dálnice, mluvilo se o ní dvacet let, stavěla se pět let, byla třikrát dražší než jiné evropské dálnice a po zimě se zjistilo, že ty roztomilé vlny na asfaltu by tam asi neměly být, že je podloží vysypáno nějakou levnou nasákavou struskou a momentálně se to za drahé peníze opravuje. Asi se efektivností práce nechali inspirovat u Egypťanů.

pokračování příště...