„Co kdybychom zkusili tu Káhiru udělat s jinou cestovkou? Je jich tady plno, zeptáme se a pojedeme jiný den, až po pauze.“
   „Jo, to by šlo,“ chytla jsem se toho nadšeně. 

   Zapadli jsme na recepci k vývěskám a zjistili, že jedna slovenská cestovka jede o dva dny později, než ta naše, a to by bylo ideální. A za hodinu měla být jejich delegátka v hale. Šli jsme si tedy dát na pokoj své potápěčské náčiní a po cestě potkali pobledlou Mámu s Tátou. Ani jsme se na nic neptali, její zmučený výraz a nohy připravené okamžitě nastartovat cestu k WC, kdyby se něco pohnulo, mluvily za vše. 

   Když jsme se vraceli, srazila jsem se ve dveřích s děsivým, tlustým chlapem, až jsem se vylekala. Měl vlasy na ježka, bledé oči, pod nimi strašné kruhy a pírsingy na místech, kde to snad ani nejde dát. A jakoby to nestačilo, hned pod bradou prsa šestky. Ten logický lapsus mě vyděsil. Trvalo asi sekundu, než mi došlo, že tenhle pán je paní. Aspoň tedy biologicky. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na kamaráda Mirka, který šel jednoho krásného dne, ještě za komančů, zamyšlen po Václaváku, meditoval, kdy tak asi režim padne, a pak se v tom bohulibém rozjímání  zničehonic otočil. Stál tváří v tvář černochovi tak černému, že byl až modrý. Šokován tím nestandardním pohledem začal řvát, černoch taky, a pak se jejich úlek změnil v hysterický smích. No, já si něco takového lajznout nemohla, protože výraz dominy mluvil za vše. Říkal:
   „Jen se usměj a poznáš, co je to výcvik senegalských střelců!“  Pak se k ní připojila její přítelkyně a sjela mě pohledem:
   „To je moje holka! Drž se od ní dál, jinak z tebe nadělám tři do jitrnic!“
Proč jsou gayové tak fajn a lesby tak agresivní?
Za delegátkou jsem šla trochu otřesena.

   „Co si přejete?“ zeptala se slečna překvapeně a bylo znát, že nechápe, proč ji oslovujeme, když zjevně nejsme její.
   „Rádi bychom si s vámi koupili výlet na pyramidy.“
   „Ale, vy jste přece nepřijeli s námi…“
   „To ne, ale naše cestovka dává dva náročné výlety za sebou a s vámi bychom měli dva dny pauzu.“
   „No, ale to já nemůžu…“ vypadala, že se s námi i bojí mluvit.
   „Co nemůžete?“
   „Když jste s námi nepřijeli…“
   „Ale my si přece můžeme koupit zájezd s kým chceme… Máte volno?“
   „Ano… ale, to já nemůžu… my jsme tak domluvení…s cestovkami.“
Kristepane, co za  ovce to produkuje naše společnost? Jako bych si přišla koupit boty k Baťovi a on mi je nechtěl prodat, protože na nohou mám adidasky. Chtěla jsem na ni zařvat, že tomu se říká kartelová dohoda a že je to protizákonné, když se konkurenční firmy domlouvají na klienta, ale jediný pohled do jejich nevinných pasivních očí mě přesvědčil o tom, že mám před sebou milou holku, která bude jednou rodit děti, péct buchty, obětuje se pro rodinu a ve čtyřiceti jí manžel uteče se svou sekretářkou, zatímco ona nebude chápat proč. Přece jí nebudu ještě přitěžovat.
   „Pojď, to je marné,“ odcházel Tom. „ta sama nerozhodne ani o tom, co si dá k snídani.“

   Večer jsme nemohli usnout, protože se pod nás nastěhovala nějaká čtveřice angličanek, co si vytahaly na terasu lehátka a celou noc řádily. Všechno bylo slyšet, jako bych je měla na polštáři. Ta jedna se smála s kadencí kulometu, co má zaseklou jehlu v přehrávači, a ta druhá na někoho volala desetkrát do minuty v pravidelných intervalech:
    „Josh!... Josh!... Josh!“

pokračování příště...