„Vrz…ááá…vrz…aáá…vrz vrz…a….aááááá…“ Ráno nás probudily zvuky, které si člověk nemůže s ničím splést. O patro výš si nějaká dvojka užívala. „Výborně,“ pravil ironicky Tom, „takže sádrokarton nebo beton. Ale spíš beton, že se to tak dobře nese. Vidím, že tu zažijeme mnohé vzrušující chvilky.“ Vyházeli jsme z kufru věci, hodili na sebe plavky, přes ně šortky a trička a vyrazili na snídani. Holky spaly, bylo jasné, že minimálně další tři hodiny budou v bezvědomí, a tak jsme šli sami.
Úskalí stravy typu ,all inclusive‘ je v tom, že první dny, s prominutím, žerete jak protržení. Všechna jídla jsou zvláštní, nová, neznámá a tak chcete ochutnat ze všeho. A máte to přece v ceně, že. Kmitáte od talíře k talíři, od jedné mísy ke druhé a nevíte kdy skončit. Ale to vás přejde. Po třech dnech obvykle snídáte už jen grahamovou housku s tvarohovou pomazánkou a jste spokojení. Nemluvě o tom, že někdy kolem toho třetího dne vás přepadne i první nával ,faraónovy pomsty‘, takže všechno, co do sebe dostanete, z vás vyletí opačným koncem rychleji, než heteráč z gay baru.
Blížili jsme se k bazénu: „Hele, podívej, tady leží na lehátku nějaký pták.“ „Nechej ho, ten už je asi mrtvý, půjdeme jinam.“ „Ale houby, hýbe se,“ podívala jsem se nahoru na palmu, „tam je hnízdo, vidíš.“ Na spodním palmovém listu, ve výšce tak pěti metrů, seděla máma - vrabec a vedle ní, mezi zralými datlemi, vykukovalo hnízdo. „Se mi zdá, že se učil lítat a nevyšlo mu to.“ Slunce pražilo, vrabec ležel jako placka a do ničeho se mu nechtělo. Bylo jasné, že ho to vedro brzo zabije. „Jinak mu ale nic není,“ vzala jsem ho do dlaně a šla s ním k bazénu. Šplíchla jsem na něj trochu vody, kapka po kapce mu klouzala do zobáčku a bylo vidět, že ho to povzbudilo. Posadil se a koukal kolem. Byl už krásně opeřený a měl celý ptačí život před sebou. No, ale co teď s ním? „Musíme ho nějak dostat nahoru.“ „Ježišmarjá, ty nejsi normální.“ To už jsem ale neposlouchala a šla za chlapíkem, co zrovna čistil bazén. Gestikulací jsem se mu pokoušela vysvětlit, že ten opeřenec vypadl z hnízda a že při troše dobré vůle by se dalo zařídit, aby se tam dostal zpátky. Chvíli se na mě koukal, jestli to myslím vážně, že on má teda své práce dost, ale pak pochopil, že se mě nezbaví a šel pro zahradníka. Ten se na nic neptal, strčil si vrabce do kapsy košile, připásal se k palmě lýkovým sedátkem, které si zašoupl pod zadek, do deseti sekund vyšplhal k hnízdu, vrabce tam vrátil a bylo vymalováno. Tomu říkám flexibilita. Dokonce ani nečekal na babšiš. A když jsme si o deset minut později lehli pod palmu na lehátko, egyptská vrabčí máma mě ze samé vděčnosti… podělala. Ustálené rčení: „Nemusí pršet, hlavně když kape,“ nabylo najednou nového významu.
Odpoledne jsme se vypravili na schůzku s delegátkou. Chtěli jsme se zúčastnit dvou výletů, takže jsme byli hladoví po informacích. „A pyramidy jsou kdy?“ „V sobotu.“ „A Petra?“ „V neděli.“ „Počkejte, počkejte… do Gízy je to skoro pět set kilometrů a do Petry to taky není zrovna za rohem. Jak můžete dát dva nejzajímavější výlety takhle za sebou?“ Odpovědí nám bylo mlčení blonďaté pamelózní delegátky. No nic, když už jsme tady, tak to nějak zvládneme. V životě už se tu nedostaneme, tak by byla škoda pro tu trochu nepohodlí všechno vzdát. Nebudeme se nervovat a jdeme k moři.
Vydali jsme se cestičkou k pláži, obutí do apartních botiček s gumovou podrážkou, byvše předem upozorněni, že pláž je sice písčitá, ale v moři to je samý korál a šutr. Na mokré kachli chodníku mi podjely trepky a šla jsem do elegantního telemarku. Ve stejnou chvíli mě míjela ve směru od moře paní s krvácejícím kotníkem: „Buďte ráda, že ty boty máte,“ poznamenala. „já šla naboso a takhle jsem dopadla.“ Nevím, jestli jsou natržená třísla lepší než odřená noha, ale budiž. Teprve od moře bylo vidět, jak impozantní místo Taba je. Pás zálivu a navazující pláže byl prostřídán zeleným pruhem palem a budov a nad nimi čněl růžový masiv hor do obrovské výšky. Celou barevnou pohlednici kolorovala v poslední čtvrtině blankytně modrá obloha. Příroda umí být krásně kýčovitá.
Stáli jsme po pás v moři a dívali se do vody na život pod sebou. Kolem proplouvaly barevné rybky a my došli k závěru, že si musíme koupit šnorchl a trochu se zapotápět, ať si tu krásu prohlédneme zblízka.
Při cestě na pokoj jsme opět viděli ještěrku. Byla větší než ta původní a taky zaběhla za hydrant. Asi tam mají hnízdo.
pokračování příště...
|