potkal jsem včera v Krakovské mrtvého Roberta i s jeho usměvavou ženou - ta byla ovšem živá
povídal jsem si s ní o létě! o laskavě zrajícím obilí! o divokých včelách a ohních u řeky! o niťových lidech Henri Michauxe!
Po celou dobu našeho rozhovoru stál Robert opodál a mlčel se sklopenou hlavou.
Místo odpovědi na mé rozloučení pak jen nepřítomně utrousil: "Tak už probůh pojď, Michaelo, ukážu ti konečně ten sráz, ze kterého skočíš za mnou..." |
|