To jsem takhle jel s jedním kolegou v dodávce a před námi byl poštovní vůz. Pozorně jsem se zadíval do něho a zjistil jsem, že v něm sedí vedoucí pošty a dispečer.
„Co je to před náma za poštovního hlemejždě?" vyhrkl naštvaně řidič.
„To je dispečer s vedoucím!" pronesl jsem.
„Tak jim teď ukážu, jak se má jezdit!"
Vzápětí jsme velkou rychlostí předjeli poštovní dodávku. Přitom jsem se zadíval do kabiny a neunikl mi protažený obličej dispečera.
„Ty čuměj, co!" pronesl můj kolega.
„Asi si je naštval," zkonstatoval jsem, přičemž jsem se díval do zpětného zrcátka. V něm jsem viděl vedoucího a dispečera, kteří se tvářili naštvaně. A druhý den ráno si vedoucí zavolal mého kolegu na kobereček, kde mu vynadal za rychlou jízdu.
 Několik divokých jízd v poštovních autech, jsem rovněž zažil. Vzpomínám si na jednoho pošťáka, který byl svou jízdou vyhlášený. Jednou jsme si to svištěli ulicí a kolega se rozhodl náhle zahnout do vedlejší ulice. Udělal to však takovým stylem, že dodávce zahvízdaly pneumatiky, ta se naklonila do strany a já jsem postřehl, že se ulice naklání na stranu. Ve stejný okamžik mi neunikla ta skutečnost, že se v kabině přemisťuji a vzápětí se nacházím v poloze ležmo. Nohy mi čouhaly otevřeným dveřním okénkem a horní části těla jsem se nalézal na klíně řidiče. Ten dostal záchvat smíchu, zatímco mně zrovna do smíchu nebylo.
 Jiný kolega, který byl také pověstný svou jízdou, se za velké rychlosti pokusil vjet do průjezdu pošty. Skončilo to však nárazem do zdi metr vedle vjezdu. Rána to byla velká, přední světla poštovního vozu zaplakala střepiny, z vrátnice téměř vypadl vyděšený vrátný a onen pošťák, nevěřícně hleděl přes sklo do zdi.
 Jindy si to jistý pošťák mastil velkou rychlostí ulicí, když tu náhle se začaly ozývat podivné zvuky z přední části dodávky. Začal tudíž brzdit, načež po chvíli ke svému úžasu spatřil vzdalující se kolo. Náhlý náklon poštovního vozu dával tušit, že to kolo patří jemu, a tak jej za okamžik honil po ulici.
 Svého času, jsem měl za kolegu poněkud svérázného pošťáka, který byl známý svým hlasitým zpěvem. Vzpomínám si na jednu jízdu s ním, kdy měl stažené dveřní okénko a po dlouhou dobu z plných plic zpíval různé bojovné písničky. Přál bych vám vidět reakce těch lidí, co slyšeli jeho hluboký hlas. Nevěřili vlastním uším a s užaslými výrazy hleděli do poštovního vozu.
 Zajímavá historka se udála, když jistý pošťák zjistil, že za ním jede kontrola. Rozhodl se kontrolory trochu rychlejší jízdou protáhnout ulicemi města. To se mu podařilo a jeho bystrému zraku neuniklo, jak se oni vykuleně tváří. A protože ho tahle hra bavila, tak v ní pokračoval. Zanedlouho vjel do uličky, v níž bylo lešení, kterému se bez potíží vyhnul. A když se následně zadíval do zpětného zrcátka, tak spatřil, jak se do uličky vřítil automobil s kontrolory. V následujících okamžicích sledoval, jak vůz za kvílení brzdí a vzápětí bourá do lešení, v němž se zaklínil. A když se vzdaloval, tak viděl dvě zuřivě gestikulující postavy.
 Někdy mi také v žilách doslova ztuhla krev. Neširokou silnici, kterou se jezdilo k poště, protínala železniční trať, co vedla do areálu továrny. Jednou jsem s jedním kolegou k oné trati přijel a oba jsme se dívali, jestli nejede vlak. Na kolejích nebyla k vidění ani náprava, a tak jsme na koleje vjeli. Ve stejný okamžik se však z ostrého podzimního slunečního svitu vynořila tmavá silueta jedoucí lokomotivy. Byla od nás vzdálená necelé tři metry a její zahoukání námi projelo, jak zásah proudem. Za výkřiku, se zbledlými tvářemi, zježenými vlasy a mrazením ve všech částech těla, jsme přejeli koleje a za námi vzápětí projela lokomotiva.
A na závěr jedna hláška, která se stala na poště legendární. Zní následovně: Poslední slova spolujezdce-„Zprava je to dobrý."