Zajímalo by mě, jakou váhu zaujímá minulost v mém životě. Pravdou je, že všechny svoje skutky si každý neseme v sobě, ve svojí paměti. Všichni tedy přesně vědí, kterých činů určitě nelitovat a vzpomenou si i na věci, za které by měli strčit hlavu do písku.

Vybavuji si přesné okamžiky toho, co jsem měla v minulosti stoprocentně změnit. Jsou to má malá tajemství, mé neduhy, které se odehrávají uvnitř mé hlavy. Někdy se mi v mysli přehrává plno věcí najednou. Jsem si jistá, že jsem zažila chvilky, kterých jsem mohla využít ve svůj prospěch. Vím o nich, ale nechávám je tak, jak jsou. Už s tím nic nenadělám. A ani nechci. Spíš si kladu otázky:

„Změnila jsem se od té doby vůbec?“ nebo „Přičinila jsem se něčím, dělám stejné chyby? Jsem to vůbec ještě já?“

 Naneštěstí jsem jen průměrný živočich, kterému vzpomínky po pár letech naprosto vyblednou a některé informace se zkreslí. Nevybavuji si totiž přesné nálady, období smutku, radosti či naprostého pomatení mysli. Tudíž se mi nabízí možnost, abych svoji minulost uchovala v barvách dané chvilky nebo rozpoložení. Je jedno jakou formou. Ať už si nahraji svůj hlas, složím básně či něco napíšu....

Zajímá mě, jestli tato cesta mé minulosti má větší hodnotu než ta, jež uchovávám ve svém vědomí. Začala jsem nad tím přemýšlet, protože jsem narazila na pár znovuobjevených papírů.  Válely se mezi haldami nepořádku, kterého jsem se potřebovala co nejrychleji zbavit. Opravdu dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda se do této doby chci vůbec vracet a otevírat část života, která je už hodnou chvilku pod zámkem.

Bohužel mě lidská zvědavost srazila na kolena a já jako její věrný poddaný  jsem musela tyto papíry dát na kupičku, která neputovala vstříc bledé budoucnosti kontejneru. O pár hodin později jsem si zalezla do svého oblíbeného křesla, skulila se tam jak kočka a dala se do čtení. Udivovalo mě, kolik zásadních detailů moje mysl vynechala. Některé se dokonce zčista jasna vypařily, Bůh ví kam. Žila jsem v domnění, že ona skutečnost byla ještě hrozivější, ale opak byl pravdou. Nejvíc mě děsilo, že některé informace jsem si pamatovala úplně jinak. Celá situace nabírala s těmito papírovými sirotky dočista jiný směr. Samozřejmě, že teď s tím nic neudělám, jen jsem si uvědomila, že opravdu není na škodu svůj pocit, situaci, která jen tak pobavila či jakýkoli podnět, jenž mě v danou chvíli dost rozrušil, zaznamenat a za pár let si ho osvěžit.

Pamatuji si slib: „Nepřipomínat si strašáky minulosti.“ Měla jsem za to, že už ve svém nepořádku takové rušivé elementy nenajdu. Pro příště bych si zaznamenala pouze příjemné chvilky. I když jak říkám, aspoň vidím, že jsem se od té doby někam posunula. Možná je to taky tím, že mi je o pár let víc a vše vidím z naprosto jiného úhlu pohledu. Bylo to pro mě na jednu stranu poučné. Zasmála jsem se, zaslzela, ale nelitovala toho, co se stalo. Pár stínů z minulosti mě sem tam dožene, ale myslím si, že je to o dost lepší než dřív.

Aspoň vím, že když chci žít, žiji. Když se ohlížím, stávkuji. Samolibý impulz házející mou bezbrannou mysl o další stupně výše je určitý posun.

Zároveň jsem si však uvědomila, že mám u sebe doma dost kompromitujících důkazů, které by mi mohly v budoucnu zavařit. Někdo by se dozvěděl věci či události, které byly jenom mé tajemství a jiní by z toho mohli mít také značné nepříjemnosti. To už není jen moje minulost. Tím, že to zpečetím, si na sebe šiji značně velký bič. Samozřejmě, že mě i pár světlých okamžiků zvedlo náladu a pousmála jsem se. To byla jedna z mnoha světlých chvilek.

Sem tam si osvěžit krásné prožitky, které beztak nemohu s nikým sdílet, protože je to jen má věc, mé tajemství.

Už by to pro mě ztratilo tu „příchuť okamžiku“ a ochutnala bych bezvýznamnou syrovost věci. To ovšem postrádá všechen smysl, pro který jsem to původně dělala.

Takže mě prostě zajímá, která minulost – pominu-li to, že je to jedna a ta samá, akorát v jiném slova smyslu – je hodnotnější. Dá se to vůbec takto poměřovat? Vrtá mi to hlavou...