Bylo jedno zamračené odpoledne pozdního jara, když se Petr s naprosto oddaným a neoduševnělým výrazem vracel z práce. New York leží zhruba na stejné rovnoběžce, jako Madrid, takže i přes zamračenou oblohu a mírný déšť bylo dost teplo. Petr přemýšlel nad tím, jak těch pár dešťových kapek, které se prodraly do hluboké brázdy mezi mrakodrapy Manhattanu vlastně ani nevadí. Vzhlédl vzhůru k ocelově šedé obloze a skoro nahlas se uchechtnul:

“Hej, seš stejná. Úplně stejná jako doma!”

Tahle krátká zastávka ho stála několik nevraživých pohledů z davu, který tekl kolem něj. Všichni spěchali domů a on tam jenom tak hloupě stál a překážel. Řekl si, že by asi taky měl jít. Ale kam? Dobře, měl pronajatý byt patnáct minut od místa, kde stál. Žil v něm skoro na den už dvanáct let.

“Tucet let, bože, o tolik let jsem býval mladší...”

Pomalu se rozešel známým směrem. Vždyť už si taky mohl zvyknout. Koukal do chodníku a na spodním okraji zorného pole se mu rytmicky míhaly špičky černých polobotek. Těch polobotek, které si před dvanácti lety obouval ve svém brněnském bytě, aniž by tušil, že si zrovna tento okamžik zapamatuje. Jaká to náhoda, že je zrovna před pár dny znovuobjevil ve skříni a v domění, že to jsou jenom boty a měly by se unosit, je začal používat. Jenže zrovna v tuhle palčivou chvíli, kdy mu hořká dešťová kapka stékala po rtech, si to uvědomil. Živě ucítil, jak se mu tenké černé tkaničky zarývaly do malíčků, když je utahoval.

Znovu se zastavil, když v tom se před ním zastavili ženské nohy v lodičkách a krátké sukni. Její ahoj mu projelo celým tělem jako bodavý rampouch zapíchnutý mezi lopatky.

“Ahoj, Lucie.”

Ona vlastně byla ten důvod, proč teď stál tam, kde stál. Proč odstříhnul svůj starý svět. Svoje doma i kus sebe sama. Když odjížděl, doufal, že to bude na pár měsíců, že ji to přejde, jako všechno. Vlastně ano, byla to pravda. Bylo to na pár měsíců. Přesně. Po dvou měsících ji zase přestal bavit. Kdysi Lucii miloval. I přesto, že poznal, jaká je to potvora. Byl ochotný jít za ní, jako můra za plamenem. Věděl, jak to dopadne, ale nedokázal si pomoct. Stejně jako tolikrát potom. Vždycky ho opustila a pak se k němu vrátila. Ani už nevěděl kolikrát. Koukal jí do očí – ona něco říkala – a přemýšlel, kolikrát už spolu chodili. Ať přemýšlel sebevíc, už to skutečně nevěděl. Nedokázal to spočítat.

Nejhorší bylo, že kvůli ní opustil Markétu. Vzpomněl si na to a bylo mu ještě hůř. Markéta byla první holka v jeho životě, která ho opravdu milovala. Která ho měla upřímně ráda. Která pro něj byla ochotná dýchat. On ji měl taky rád, ale všechno to podělal. Zranil ji, ublížil jí tím nejodpornějším způsobem.

Když se domluvili, že se k ní nastěhuje, tak si naopak sbalil všechny věci a odcházel. Doufal, že ji nepotká, ale vrátila se dřív a překvapila ho na odchodu ve dveřích. Viděl jenom, jak se jí oči zalévají slzami. Nic mu neřekla. Co taky, všechno jí bylo jasné. Věděla, jak to je. Stála tam, odpolední slunce jí z chodby zezadu ozařovalo a vytvářelo jemnou koronu na okraji jejích vlasů. Skoro jako víla, pomyslel si. Nic ho ale nemohlo zastavit.

“Nezajdeme na kafe?” navrhla Lucie.

Jako by se nic nestalo. Neměla před ním nejmenší zábrany. Vůbec necítila ani špetku viny.

Tak tohle všechno dodalo Petrovi tu pravou sílu. Šedivá obloha, déšť, anonymní dav, cizí město, staré polobotky, Markéta, Lucie a to její posraný kafe. Tak to vždycky začínalo – kafe.

Někdy ta zásadní rozhodnutí přicházejí z ničeho nic. Poprvé v životě měl pocit, že úplně přesně ví, co chce a co dělá.

“Konec,“ zašeptal.

“Cože?” zeptala se ještě nic netušící Lucie.

“Nechci!”

Překvapilo ho, jak zareagovala. Tohle ještě nikdy neviděl. Ztratila veškerou sebejistotu a v obličeji měla překvapení.

“Tohle je, Lucko, konec. Už se nikdy neuvidíme.”

Neřekl to s žádnou záští ani nenávistí. Necítil k ní už nic a tohle bylo holé konstatování zřejmé skutečnosti. Teda až na tu drobnost, že věděl, že nesnáší, když se jí říká jinak než Lucie. Jenže to mu už bylo jedno, on vždycky říkal Luciím takhle.

Zvolna se rozešel svým směrem a nechal ji pomalu splynout s davem. Ani se neohlédl. Jenom mu bylo upřímně líto Markéty.

Zastavil se u obchodu s knihami.

“Dobrý den, je tu Lisa?”

Lisa byla dívka, se kterou chodil, když ho Lucie v New Yorku poprvé odkopla. Lisa na tom tenkrát taky nebyla nejlíp a spolu si moc dobře rozumněli. Bylo to pro něj všechno snazší, když byl s ní. A pro ni asi taky. Zhruba po roce ale zjistili, že si rozumí až moc dobře. Že jsou vlastně skvělí přátelé, jenže to je tak všechno. Aspoň jim to tenkrát tak připadalo. Navíc Petr už zase přijal pozvání na kafe.

Své přátelství ale nezradili. Mezitím, než Lisu zavolali, přemýšlel nad tím, že vlastně neodjel z části i kvůli ní. Přiběhla za chvíli a byla krásná jako obvykle. Usmál se na ni, i když mu to zrovna moc nešlo a trochu ho začaly pálit oči.

“Co se stalo?” hned ho prokoukla.

“Chtěl bych s tebou mluvit, můžeš už dneska odejít?”

“Spíš hned, než později, že!?”

“Jo.”

O kousek dál byla půjčovna, kde půjčil auto a zaplatil na dva dny dopředu. Lisa už tak trochu tušila, že všechno nebude úplně v pořádku. Vzal ji autem ke Sterling Lake, jezeru, kde spolu trávili svoje první a vlastně i poslední léto, co spolu chodili. Cesta trvala kolem hodiny a nikdo z nich celou tu dobu nepromluvil. Na místo dorazili už v podvečer a šli se projít po staré známé pěšině.

“Ty už se nevrátíš, že?!” otočila se na něj najednou Lisa.

Zavrtěl hlavou.

“Nikdy? Už vůbec nikdy? Proč? To je všechno jenom kvůli ní?”

“Ne, není to kvůli ní. Nechci říkat, že jsem sem neměl nikdy jezdit, to bych tě nepotkal a to by byla škoda, ale neměl jsem sem jezdit kvůli... Až na tebe tu nemám nikoho a nic. Pořád jsem cizinec v cizím městě. A ty se mnou nepůjdeš, to už jsme jednou zkoušeli.”

Objali se a ona mu tiše plakala na rameni.

“To bude dobrý, podívej se, jaký je nádherný den. Dnes je dobrý den, abych odešel.”

Zaklonila hlavu a usmála se na něj, i když jí slzy stále stékaly po tvářích:

“Máš pravdu, dneska je opravdu krásně. Vzpomínáš, jak jsme támhle naproti převrátili tu loďku?”

Jistě, že si vzpomínal. Byl konec září, ale voda byla stále příjemně teplá. Bylo to zvláštní. Jenom nevěděl, jestli přesně chápe, co tím myslela.

Nechal jí auto a šel se domů sbalit. Když se tak rozhlédl po svém bytě, řekl si, že vlastně nic nechce. Vzal si jen bundu a nějaké oblečení do batohu. Klíče hodil do schránky domovníkovi s oznámením, že si může všechny věci nechat, a vyrazil na letiště. Měl krásně čistou hlavu, jako nikdy dřív. Škoda, že to zjistil až teď v pětačtyřiceti.

O necelý den později stál přede dveřmi svého starého bytu. Byl úplně vyčerpaný a z polosnění ho vytrhával jenom jemný pach plynu. Jak dlouho už tuhle vůni necítil. Začínal se vžívat do svého původního života. Klíč, který byl tak dlouho na druhé straně světa, zase našel svoji klíčovou dírku a bylo to šťastné cvaknutí západky.

Petr si vyzul černé polobotky a uložil je na stejné místo do botníku, odkud je naposledy bral. Všechno zapadalo do sebe, ale přesto cítil, že je něco jinak. Celé město se změnilo, jenom jeho byt zůstal zakonzervovaný v původním stavu.

Zvedl se a na botníku uviděl dopis od Markéty. V obálce bylo svatební oznámení a lístek se vzkazem.

“Petře, jestli se sem ještě někdy vrátíš, tak si nic nevyčítej. Věděla jsem, že se to stane a nemám ti nic za zlé. Jenom mě už nehledej a nezkoušej se se mnou potkat. Markéta”

Tak tomuhle dost dobře rozumněl a hodlal její přání respektovat. Sedl si do křesla a přemýšlel, co bude dál. Jeho pohled se upíral na mobil odložený na stole. Nevydržel vzdorovat dlouho a začal vytáčet číslo.

Kdesi mezi praskáním se ozvalo “haló”, které ho vždycky umělo pohladit po duši. Jenomže nevěděl, co na to má říct.

“Ahoj, jsem ráda, že jsi dorazil v pořádku. Jak to jde?” ozvalo se po chvíli ticha.

“Mizerně a tobě?”

“Mizerně... Vzpomínáš si ještě, jak jsme převrátili tu lodičku na jezeře?”

Teď si teprve vzpomněl a došlo mu to. Když vylovili lodičku ven, měla vypadlou desku, na které se sedělo. Zjistili, že ze spodu jsou vyrytá různá srdíčka s písmeny. Vyryli i to svoje a dali si slib, že ať se stane cokoliv, zůstanou vždycky stát při sobě a navzájem si pomůžou.

Teď teprve nemohl Petr nic říct.

“Já ten slib teď nemůžu splinit, když seš tam, “ řekla Lisa, která slyšela, že už si vzpomněl.

“Já vím... Já vím...”

“Tak?!” řekla Lisa, které se sice nemluvilo taky nejjednodušeji, ale už se začínala usmívat.

“Přijedu. Já přijedu!” smál se Petr a brečel radostí.

Po druhé v životě věděl Petr na sto procent, co má udělat. Byl rád, že to ví, že se mu podařilo zjistit, co vlastně úplně přesně chce. A tentokrát svůj brněnský byt prodal.