Dílo #57770
Autor:pavel_vot
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:27.05.2009 14:00
Počet návštěv:956
Počet názorů:1
Hodnocení:2 1

Prolog

Život se skládá z náhod bezprostředně po sobě jdoucích. Z křižovatek života a záleží jenom na nás, zda odbočíme, či půjdeme rovně.

Životní křižovatka

14. července 2001 06:55 -

Šmátral jsem po budíku, který nepříjemně drnčel. Ještě chvilku si poležet. Jenom pár minut a zase do práce. A to je teprve úterý. No nic. Vyskočil jsem z postele a pádil do koupelny. Povinná hygiena. Ještě oholit. Po necelých dvaceti minutách jsem vyrazil z domu.

„Dobrý den. Máte nějak naspěch!“

„To víte, zase se mi nechtělo vstávat.“

Domovnice. Je to každé ráno stejné. Připadá mi, že na mě každý den čeká a svým - máte nějak na spěch - mě chce přivézt do blázince.

Doleva na tramvaj nebo doprava a pěšky přes park? Potřeboval jsem být včas v práci, tak raději doleva.

Na zastávku tramvaje je to asi dvě minuty rychlé chůze. To mi dávalo naději přijít včas. Minul jsem mladou ženu s kočárkem.

Tramvaj už stála v zastávce. Přidal jsem a na poslední chvíli naskočil do otevřených dveří.

„Pardon!“ Rychle jsem se omluvil dámě v nejlepších letech, které jsem šlápl na nohu.

Dveře se za mnou s vrzáním zavřely, tramvaj sebou škubla a pomalu se rozjela.

„Revize jízdenek!“

Nemám rád revizory a tento byl obzvlášť nepříjemný.

„Revize jízdenek, pane!!!“ Zaznělo důrazně za mým pravým ramenem.

„No jo. Hned to bude!“ Rozmrzele jsem si šáhl do náprsní kapsy a vytáhl průkazku. Revizor ještě něco zamručel a postoupil dál do vozu.

Zastávka Za kopcem. Vystupuji! Do práce to mám ještě asi pět minut. Rychlým pohledem na hodinky jsem se uklidnil. Ano, přijdu včas.

Pak jsem jí uviděl. Stála na zastávce a rozhlížela se. Letní vítr jí čechral havraní vlasy a laškovně nadzdvihoval sukýnku, kterou si přidržovala levou rukou. Nemohl jsem si pomoct. Zastavil jsem a zvědavě jí pozoroval. Bylo zřejmé, že je zde poprvé a zcela bezradná. Její pohled se stočil ke mně.  Usmála se na mě a energicky vyrazila mým směrem.

„Dobrý den, můžete mi, prosím, poradit?“ Než jsem stačil odpovědět, pokračovala. „Víte, jsem zde poprvé a nemůžu najít tuhle ulici.“ Ukázala mi papír s napsanou adresou. Bylo to kousek.

Ten den jsem přišel do práce pozdě. Doprovodil jsem jí, potom jsme ještě stáli dobu na chodníku a povídali si. Druhý den odpoledne jsme zašli na kafe a další den jsem jí ukázal mou garsonku. Svatbu jsme měli po roce známosti. Po roce nekonečných líbánek. Nevěřil jsem na lásku na první pohled. Nevěřil, až do 14. července 2001.

 

 

27. listopadu 2008 17:10 -

„Kde jsi tak dlouho? Nemůžeš aspoň zavolat? Koupil jsi chleba?“ Stála ve dveřích kuchyně a nenávistně mě probodávala pohledem.

„Nekoupil, já …“

„No jasně. Co si neudělám, to nemám. Jak jinak! Že jsem tě vůbec o něco prosila. Připadám si jak blbec! Pořád se musím o něco doprošovat! Kam jdeš, když s tebou mluvím?“

„Jdu si umýt ruce a nezlob se. Úplně mi ten nákup vypadl z hlavy. Máme tam rohlíky ze včerejška“

„To jo. Starý rohlíky. Dvakrát jsem tě prosila, jestli koupíš chleba. Ale co, vždyť já jíst nemusím, že jo. Hlavně, když se pán nacpe rohlíkama. A umej si ruce, když přijdeš z venku!“

Beze slova jsem šel do koupelny. Věděl jsem, že nemá cenu odporovat. Pochopil jsem to po třech letech manželství. Nevěděl jsem, kde se v ní brala zloba a vztek, který si na mě vylévala. Kolikrát jsem si říkal, že se s ní rozvedu, ale neměl jsem sílu. Možná to pochopíte, ale spíš ne. Nešlo to. Ne, kvůli dětem ne. Děti jsme neměli. Bůh byl natolik prozíravý, že nás touto radostí neobdařil. Už jsme se o ně ani nepokoušeli. Sedl jsem si na okraj vany a přemýšlel. Vychutnával si klid, který mi koupelna poskytovala.

„To jsi tam usnul nebo co tam děláš?“ Ozvalo se z kuchyně.

„Vždyť už jdu.“ Broukl jsem si pro sebe.

„Co říkáš? Co jsi povídal?“

„Ale nic!“ Zvýšil jsem hlas, aby mě slyšela.

„Nemusíš na mě hned křičet! Ježíši, co já jsem si to vzala za pitomce! Chleba nekoupí a hned na mě řve. Víš, já tady celej den makám a ty nejsi schopnej koupit ani ten pitomej chleba. Jsi opravdu k ničemu! Naprosto neschopnej!“

„Omluvil jsem se za to.“ Snažil jsem se o chabý odpor.

„No jasně. Ty musíš mít vždycky poslední slovo, že jo? Musíš být prostě nejchytřejší.“

Posadil jsem se v obývacím pokoji na sedačku a zíral na vypnutou televizi.

„Proč si to nepustíš?“ Nakoukla do obýváku.

„Nevím.“ Neměl jsem náladu na nic. Chtělo se mi běžet někam hodně daleko. Utéct od toho života, který jsem spíš přežíval, než žil. Utíkat a neslyšet ty nekonečné výčitky.

„Nevíš?“ Uchichtla se. „Ty nevíš? Hele ty asi nejsi normální. No né, já tě nechci urážet, ale sedět před vypnutou televizí není podle mě normální. Nechceš si někam dojít? To by mě fakt zajímalo, co by ti na to doktor řek. A kdybys mu k tomu vyprávěl, jak na mě řveš, tak si tě tam rovnou nechaj. Ale ty si stejně nikam nedojdeš. Nejsi schopnej koupit chleba, natož jít k doktorovi.“ Otočila se a zamířila zpět do kuchyně.

Pustil jsem si televizi.

„To zase budeš čučet do bedny? Co dávaj?“

„Nevím.“ Odvětil jsem.

„Nevíš? Ty nevíš? A proč jí tedy pouštíš?“ Stála rozkročená mezi dveřmi a čekala na mou odpověď.

„Ty se se mnou nebavíš?“

„Bavím. Proč bych se nebavil.“

„No nevypadá to. Když se totiž lidé spolu baví, tak odpovídají na otázky a já jsem se tě na něco ptala.“

„Pustil jsem jí, protože se chci podívat co dávají.“ Povzdechl jsem si.

„No to se můžeš snad podívat do programu, ne? A nemusíš vzdychat. Snad ti nic nedělám.“

Mlčky jsem jí pozoroval a přemýšlel, jak jsem mohl být tak hloupý a oženit se s ní.

„No?“ Povysunula bradu.

„Co no?“ Nechápal jsem.

„No co dávaj? Tak podíváš se, nebo ne? Nebo mám milostpána poprosit?“

„Nevím. Hele, podívej se sama, když tě to tak zajímá.“ Udělal jsem velikou chybu.

„Nepodívám, proč bych se měla dívat. Já se na televizi koukat nechci. Ty tady denně na ní čumíš a ani nevíš, co dávají. Ty by ses měl podívat. A když tě poprosím, jestli by ses kouknul do programu, tak to pro mě udělat nemůžeš. Já pro tebe taky nebudu nic dělat. Počkej, až něco budeš chtít. Počkej. Si pak vzpomeň.“ Na chvilku se odmlčela a čekala na mou reakci. Marně.

„Ty se se mnou zase nebavíš? Jen si hraj na uraženýho. Hlavně si nezapomeň vyžehlit na ráno košili. Já ti jí rozhodně žehlit nebudu. Když ty se nemůžeš kvůli mně podívat do programu, tak nevím, proč bych já měla žehlit tvoje košile. Blbce tady nikomu dělat nebudu.“ Práskla dveřmi od obýváku.

V noci jsem nemohl spát. Ostatně jako už asi půl roku. Ležel jsem a přemýšlel, kde se stala chyba. Na které křižovatce života jsem špatně odbočil. Kéž by to šlo vrátit. Uvědomoval jsem si přesně, kdy jsem udělal chybu. Znal jsem tu osudovou vteřinu. Smět tak vše napravit. Vrátit se zpět v čase a změnit svůj život. Věděl jsem, že takto dál žít nemůžu. Věděl jsem, že radši nechci žít vůbec.

14. července 2001 06:55 -

Šmátral jsem po budíku, který nepříjemně drnčel. Ještě chvilku si poležet. Posadil jsem se nechápavě na posteli a zadíval se na kalendář - 14.července 2001. Úterý. Usmál jsem se. To přeci není možné.  No nic. Vyskočil jsem z postele a pádil do koupelny. Zíral jsem do zrcadla a pozoroval svou pohublou tvář. Dlouze jsem se prohlížel a nemohl tomu uvěřit. 14. července 2001? Po necelých dvaceti minutách jsem vyrazil z domu.

„Dobrý den. Máte nějak naspěch!“

„To víte, zase se mi nechtělo vstávat.“

Domovnice. Opět nezklamala.

Doleva nebo doprava? Doleva! Chtěl jsem jet tramvají. Potřeboval jsem se přesvědčit, že se mi to vše nezdálo. Přidal jsem. Tramvaj už bude stát v zastávce. Usmál jsem se na ženu s kočárkem a ještě trochu zrychlil.

Naskočil jsem do otevřených dveří a šlápl na nohu dámě v nejlepších letech.

„Pardon!“ Rychle jsem se omluvil.

„Rev… .!“

S úsměvem jsem ukázal revizorovi průkazku dřív, než stačil dopovědět svou nacvičenou větu.

Revizor si mě změřil přísným pohledem a postoupil dál do vozu.

Zastávka Za kopcem. Zde normálně vystupuji. Dnes však ne. Tramvaj se pomalu rozjela a já jí uviděl. Stála na zastávce a bezradně se rozhlížela. Letní vítr jí čechral havraní vlasy a laškovně nadzdvihoval sukýnku, kterou si přidržovala levou rukou. Odvrátil jsem se od okénka a podíval se na hodinky. Do práce přijdu pozdě. To nevadí. Dnes to opravdu nevadí.

Epilog

Život se skládá z náhod bezprostředně po sobě jdoucích. Z křižovatek života a záleží jenom na nás, zda odbočíme, či půjdeme rovně. Škoda, že neznáme, která cesta je ta správná.

Názory čtenářů
27.05.2009 16:15
muclicka
)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)