Pan vedoucí si dodal odvahy a postupně si na kobereček pozval ty jedince, co nedodržovali pracovní dobu nebo ho nějakým způsobem zesměšňovali. Šlo však o staré mazáky, kteří podobné kázání od něho už zažili. Na ně přesně sedlo lidové rčení: Starého psa novým kouskům nenaučíš. A pro vedoucího platilo zase přísloví o házení hrachu na zeď. Korunu všemu pak vedoucí nasadil tím, že se snažil být přísným. Začal působit velmi komicky a po několika hádkách se zaměstnanci byl nepříjemně překvapen, když jeho automobil měl vypuštěná kola.
  Zatímco pan vedoucí šmírácky vysedával v hospůdce před vchodem pošty, tak pošťáci před koncem pracovní doby vysedávali v poštovní budově, kde se dalo. Někteří vzali útokem kantýnu, kde v té době byl výherní automat. Jiní zase začali na hale doslova karbaničit nebo hrát čáru. A tak v těch letních dnech před třetí hodinou skýtala hala neobvyklý pohled. Vedoucí se samozřejmě brzo dozvěděl, co jeho podřízení dělají a rozhodl se tomu udělat přítrž. 
 Jedno odpoledne několik pošťáků sedělo na židlích kolem posuvného pásu a mastilo karty, když tu náhle vběhl na halu vedoucí.
„Copak, došlo v hospodě pivo?" zeptal se ho s úsměvem jeden z nich.
„Na poště mi karbaničit nebudete!" rozkřikl se on na ně.
„Nekřič a pojď se k nám přidat," řekl mu jiný pošťák.
„Po poštách chodej kontroly z ředitelství! Kdyby vás tu takhle uviděli, tak bude průser!" vyhrkl on.
„A co kdyby nějaká kontrola sháněla tebe a my jí řekli, že už vod jedný sedíš v hospodě. To by byl taky průser, že jo,"
Vedoucí zamžikal očima a všechny poté probil pohledem.
„Padejte domu!" vyštěkl a pošťáci v několika vteřinách zmizeli z haly.
  A tak tedy pošťáci přestali vysedávat na poště, pokud skončili dřív. A začali se scházet na jednom místě nedaleko pošty, které bylo skryté za administrativní budovou a stromy. Tohle místo se stalo kultovní poštovní zašívárnou na dalších mnoho let, a je jím možná dodnes. Vedoucí se samozřejmě dozvěděl, kde se pošťáci schovávají. A pokusil se o vedoucovskou trestnou výpravu na ono místo. Jedním pošťákem, který jel stejným směrem, byl však spatřen a ten včas varoval kolegy. Poštovní vozidla rychle odjela a vedoucí se určitě tvářil naštvaně.
 Tahle poštovní komedie záhy spěla ke svému konci a její poslední dějství se odehrálo v chodbě u kanceláří vedoucích. To dopoledne tam něco před třetí hodinou někteří zaměstnanci skandovali: „Pusťte pošťáky domů!" A rozčílený vedoucí na ně cosi křičel z kanceláře a staří mazáci zase něco na něho. Poté nastalo všeobecné hulákání, do kterého se ozývaly i těžko definovatelné zvuky.  
„Je to tady absurdní!" vyhrkl jsem a to přímo před kanceláři vedoucího. Ten z ní skoro vylétl jako čertík na pérku a já jsem se expresně ocitl na koberečku. Dostal jsem vynadáno, což mne přišlo velmi absurdní a po vyjití z kanceláře začali mnozí pošťáci mohutně skandovat: „Je to tady absurdní!" A vedoucímu se protáhnul obličej, přičemž otevřel ústa dokořán. Za několik dní se všechno vrátilo do starých kolejí a vedoucí se v hospůdce opíjel s těmi, kteří mu utíkali domu, hádali se s ním a ztrapňovali ho.

KONEC