Usednu do proutěného křesla a přikryji si nohy vlněnou dekou. V tuhle roční dobu už je tady v horách poměrně zima. Zpoza svých dlouhých, prokvetlých vlasů se dívám na malebné údolí, ve kterém jsem se rozhodla strávit příjemné chvíle odpočinku. Voda zurčí mezi kameny. Zde je ještě mladá, neopotřebovaná. Já vím, o čem mluvím. Kdysi jsem byla taky tak divoká a nespoutaná. Teď už mi nezbývá než rozjímat nad krásami přírody a vzpomínat na doby, kdy bylo ještě všechno jiné. Kdy ze mě mládí ještě tryskalo ve vodopádech barev. Lehce pozvednu koutky úst v úsměvu, který pro mě znamená víc, než bych si byla ochotná připustit.

            Vrásčitou rukou zvednu víko od krabice a nechám vyvanout vzduch vonící vzpomínkami. Jedny ke mně promlouvají šeptem, druhé se mi neúprosně vnucují. Vyndám balíček pohlednic a fotografií z mládí a něžně rozvážu červenou stuhu, která je poutá dohromady. Pomalu probírám zažloutlé snímky a nechávám se unášet na vlnách minulosti. Můj pohled padne na fotografii, kde je vidět lavička a kousek stromu za ní. Málokdo tuší, co pro mě ten malý plácek za školou znamená. Bylo to místo, kde se protnuly veškeré mé sny a touhy. Opřu se zády do křesla, rukama se hřeji o hrnek s čajem a pomalu se rozpomínám na události vzdálenější více než půl století.

            Psal se červen 1989 a všichni ve škole byli napjatí. První ročník pomalu končil a já jsem se na přicházející prázdniny těšila víc než kdy dříve. Jejich vůně mi kreslila do vzduchu má přání v barvách tak jasných, že jsem jim i věřila. A za této povznesené nálady se stalo něco velmi zvláštního; poprvé jsem se zamilovala. Nebyl to zrovna chlapec, jakého by vám vybrali rodiče. Do školy chodil v jednom kuse pozdě a respekt neměl absolutně z nikoho. Možná právě tím mi imponoval. Snad za to mohly jeho rozevláté kaštanové vlasy, které ho vždycky udělaly nesnesitelně krásným. Dnes bych se takovému floutkovi vysmála, ale tehdy ve mně vyvolal směsici citů tak neuvěřitelně silnou, že jsem v jeho přítomnosti nemohla ani dýchat. Asi si všiml mé náklonnosti, a přestože jsem nebyla vyložená krasavice, dali jsme se dohromady. Trvalo to jen pár měsíců, ale i za tu dobu mi stihl Petr způsobit spoustu bolesti. Jeho noční výlety za jinými a rvačky v pivnicích, to vše vstoupilo velmi rychle do všeobecného povědomí. Nejprve jsem dělala, že se nic neděje, ale po čtyřech měsících jsem už nebyla schopná jít dál a jediné, co mi mohlo pomoci, bylo ukončit náš vztah.

            Trvalo to dlouho, než jsem se dala do pořádku. Smutek ve mně sice přetrvával, ale všechno se začalo zlepšovat potom, co Petra vyhodili ze školy. Prý ukradl peníze některému z učitelů a přišlo se na to. Aniž bych si toho stihla všimnout, byl další rok téměř za mnou a „druhák“ se chýlil ke konci. Jedno páteční odpoledne jsem zůstala ve škole déle než obvykle. Pomáhala jsem učitelce s přesazováním květin, a když jsem se dostala do šaten, bylo již pozdní odpoledne. Vyndala jsem svoje tenisky ze stojanu. Sehnula jsem se, abych si je zavázala, když jsem si všimla lístečku schovaného v konstrukci stojanu. Byl u místa, kde si každý den odkládám oblečení na ven. Čekala jsem obvyklý agitační dopis typu: „Taky vás to tady už tak se**?!,“ ale to, co jsem tam našla, mělo k něčemu takovému daleko. Stálo tam: „V sobotu v osm u lavičky za školou. Podepsán Ctitel“ Vzrušením se mi rozbušilo srdce. Pisatel musel vědět, co na mě působí. Že prý mi píše Ctitel? Nedovedete si představit, jak mi to polichotilo. Přiložila jsem si dopis k hrudi a s hlavou v oblacích zamířila k domovu.

            Sobotní odpoledne se kvapem blížilo a já byla čím dál tím víc nervózní. Kdo mi to asi mohl napsat? Kdo na mě čeká? Co vlastně se mnou zamýšlí. Všelicos se mi míhalo hlavou. Nemohla jsem se pořádně soustředit na to, co dělám, a když už byl čas, vypadlo ze mě pouze: „Musím ven.“ Nezvládla jsem nic vysvětlovat.

            Téměř v mdlobách jsem vystoupala kopec ke škole a fantazie přebrala vládu nad mým tělem. Nebyla jsem schopná uvažovat. Vklopýtala jsem na chodníček před školou, pomalu ji začala obcházet a v duchu už vychutnávala momenty našeho setkání. Otevřel se přede mnou pohled na prosluněný kousek trávníku. Stál tam zády ke mně nějaký chlapec. Obličej jsem mu neviděla, ale jeho široká ramena zdobily krátké hnědé vlasy a... Najednou se otočil. Proboha! Vždyť to je Petr! Co tu chce? Proč je tu zrovna teď, když se mám setkat se svým Ctitelem? Pak mi to došlo. To on mi napsal dopis. On věděl, co na mě zabere. Celá zkoprnělá jsem na něj zůstala koukat. Zvládla jsem ze sebe vypravit jen tiché: „Proč?“ Ale nic víc. Omluvně se na mě usmál a prohrábl si rukou vlasy. „Dlouho jsem vo nás přemejšlel. Nějak sem si uvědomil, že sem...“ Na chvilku se odmlčel a zvedl ke mně pohled.  „Že sem ti ublížil. Fakt sorry. Mrzí mě to, víš? Co mě vodsud vyhodili, tak sem  si dost věcí uvědomil. Sem teď jinej. Fakt. Zkus to se mnou ještě jednou.“ Až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Opravdu se změnil. Jeho oblečení bylo upravené a jeho tvář byla najednou ještě přitažlivější. Zavrtěla jsem hlavou, až se mé vlasy rozlétly do všech stran. Tohle ne! Už jednou jsem tím prošla. Pouze by se opakovalo to samé! Otočila jsem se a rozběhla se zpět domů. V očích mě pálily slzy, slzy zklamání a zoufalství.

            Povzdechnu si a protáhnu bolavá záda. Na jeden den bylo toho vzpomínání až příliš. Opatrně zabalím fotografie zpět tam, kam patří, a dojdu si uvařit nový čaj, který by trochu rozehřál mé zkřehlé tělo. Moje ruce a nohy už možná zvolna obaluje ledová strnulost, ale mé srdce vždy roztaje při vzpomínce na doby dávno minulé.