Z Drvišovy kroniky, v jelení kůži vázané, z roku 738 a.d.

I tančili pohané kolem menhirů svých a převelice medoviny pili a strdí pojídali (páč někteří taky nevěděli co je to strdí, tak to mohli jíst, ne?) Někteří Slunce vzývali a jiní se v brzký východ Měsíce modlili neboť věděli, že křoviska ta jejich konání (v té době ještě né hříšná, páč křesťani přišli až pak, to dá rozum) slušně zakryjí. I promluvil stařešina rodu (apropó… mohl být stařešina mladý?) k lidu svému:

"Mužové, mí udatní bojovníci… a taky děcka usnoplená, dobytek a ženské. Když společně ruce své k nebi vzepneme a podřízneme nějakého toho kohouta, Slunci se pokloníme a v rámci obětního rituálu znásilníme pannu přepoctivou… tam Anča od Kosmavy nevypadá špatně… tak jaro bude plodné a letošní úroda přebohatá a sucho se nám vyhne. Tak chutě k dílu… a podejte mi ten pazourkový nůž, co paprapředek Mamutík zakopal tu na paměť činů svých udatných…Jak podříz toho rosomáka, když mu mamut utek, aby zachránil, co se dá."

Tak moudře pravil stařešina rodu a Anča se jala dekovat za dubisko třísetleté, páč věděla dobře, že panenství jedné vilné noci ztratila s nebohatým, leč sošným Krasavem na kůži medvědí a ne, že by byla a priori proti tomu trošku si dnes s muži udatnými zašpásovat, ale ono by se to profláklo. Ti, pro které byl pohled na obětování kohouta nezajímavým čajíčkem, byť stařešina trefil tepnu a krve bylo kol, no hotové drámo, se vydali stíhat nebohou Anču. Byla to děvčica jak laň, nožek hbitých a orientačního smyslu bystrého, a tak za ní kličkovali mezi stromy, přeskakovali stružky a výmoly, co po jarním tání byly hluboké převelice, někteří kotníky své kloubili a kolena drásali, ale útrapy běhu jejich chtíč jen posilovaly. Anča již zemdlévati počala, ale pak v hlavě její bystré se myšlenka urodila. Z posledních sil se vzepjala ke sprintu a nabrala směr k řece Stonavě, po zimě rozvodněné zprudka, sem tam i kra s ledním medvídkem kol plula. V poslední vteřině zabrzdila v chvatu a mužové, nic zradu netuše, napadali do té řeky jako hrušky zralé. Nejenom, že je chuť na obětní znásilňovací rituály přešla, ale jelikož se jednalo o vodu zimní, dvoucentimetrovou, neměli ani čím by akt vykonali, i kdyby stokrát chtěli. A na paměť tohoto fiaska byl jarní vítací rituál propříště pozměněn, páč každý musel uznat, že venku je v tu dobu ještě dost kosa a Měsíc tomu rozhodně tepla nepřidá a
tak od těch dob za tu potupu převelikou alespoň ty baby pruty lískovými seřežou a ledovou vodou polijí, ať si to taky zkusí jaké to je. Ony v oplátku je vejci obdarují, páč o ty své v té vodě ledové tehdy skoro přišli. Ostatní rituály musí počkat do dalšího úplňku, až meze vyschnou.

Tak zapsal Drviš, kronikář a písmák osady, poté, co kožešiny usušil a chlad medovinou rozehnal.

Hezké jaro přeji :o))