Po vyděšené hlášce babičky, že chybí taška, jsme všichni protáhli obličeje překvapením, načež se v kupé rozprostřela tma, jelikož vlak vjel do tunelu. A to z toho důvodu, že ve vagónech jako skoro tradičně nesvítila žádná světla. Vzápětí, se ze tmy ozývala směsice hlasů a všelijakých zvuků. Otec měl totiž ve zvyku v tunelech poštuchovat kolem sedící, což samozřejmě nezůstalo bez odezvy. A tak mému sluchu neunikl zvuk, co patřil novinám, které jsou mačkané. Současně byl slyšet výkřik sestry a nadávky otce. Já jsem pocítil, že mi někdo dupnul na nohy, a tak jsem si také dupnul. Když v kupé zavládlo opět světlo, tak se mi naskytl pohled na rozčíleného otce, který v rukách svíral zmačkané noviny, vyděšenou babičku, naštvanou máti, připitoměle se tvářící sestru a usmívajícího se dědu.
„Už ty noviny schovej!" řekla máti otci, jemuž se jednotlivé dvoustránky novin nalézaly všude možně po kupé, kam se jakýmsi záhadným způsobem dostaly během průjezdu tunelem.
„Kdo mi dupal na boty!?" vyhrkla sestra a nadzvedla svou pravou nohu a ukázala na svou pošlapanou a bílou botu. Přitom kopla nechtěně otce a ten to hned naštvaně okomentoval, protože mu zašpinila kalhoty.
„Kde je ta taška? My jsme jí ztratili!" vyhrkala ostře do toho všeho babička. Je vám asi jasné, že jsme se stali v narvaném vagonu středem pozornosti, což zvláště vadilo máti.
„Určitě jsme jí neztratili," pronesl s klidem děda.
„A kde teda je?"
„Ta taška je v tašce," mínil děda.
„Co to říkáš za blbost!"
„Tak se podívej do tý hnědý tašky."
„A kde jsou ty věci z tašky?"
„Ty se vešly do tý tašky. Aspoň máme vo jednu tašku míň," mínil děda. A na chvíli zase zavládl klid.
  Soumrak se nezadržitelně snášel na krajinu, kterou podél řeky uháněl vlak, v němž se k překvapení mnohých rozsvítila světla, i když některá ne, protože byla rozbitá. Otec se ve špatném osvětlení snažil číst zmuchlané a potrhané stránky novin, zatímco děda začal vyprávět dost hlasitě historky ze svého života a tím začal bavit všechny cestující, co se nacházeli v jeho doslechu.
„To jsem takhle jednou na jaře pětačtyřicátýho jel vlakem a.." začal povídat děda.
„To už si říkal nejmíň desetkrát," ozvala se babička.
„Moment, nech mě domluvit," pronesl děda a pokračoval. „A tehdá lítaly všude stíhačky, kterým se říkalo kotláři. A to z toho důvodu, že jejich piloti stříleli do kotlů lokomotiv. A já jsem seděl u vokna jako teď a najednou vidím, jak se nad kopcem na druhým břehu řeky vobjevilo letadlo. Okamžitě někteří cestující vykřikli, že letí kotlář. A to letadlo prolítlo opakovaně za mávání křídel nad vlakem a strojvedoucí hned začal lokomotivu brzdit. Vlak ještě ani nezastavil a už z něho vyskakovali lidi a běželi se schovat. A pak ten pilot prostřílel parní lokomotivu, ze který se vyvalila pára. A když letěl nízko nad zemí, tak mu někteří mávali a já jsem viděl, že v tom letadle sedí pilot, který má černej vobličej."
„A on byl černý v obličeji z toho důvodu, že když letěl těsně nad lokomotivou, tak byl vočouzenej kouřem," pokusil se o vtip otec.
„Tak to je samozřejmě nesmysl," řekla máti, která si všimla protažených tváří stojících cestujících.
„Prostě v tom letadle seděl černý pán," pronesl s úsměvem otec, ale brzo měl otce humor přejít.
KONEC SEDMÉ ČÁSTI