Rudý kotouč slunce nezadržitelně směřoval k západnímu obzoru a krajina kolem řeky byla nádherně ozářená posledními slunečními parsky. Tuhle romantickou atmosféru však v narvaném vlaku vnímal málokdo. Tu a tam také hrozilo, že někteří jedinci začnou vlát ze dveří vagónů. A skoro všichni se děsili, kolik lidí bude chtít do vlaku nastoupit v další zastávce.
„A je dost možný, že vopravdu dneska někteří lidé budou cestovat na střeše," pronesl děda, když se vlak za houkání blížil k nádraží.
„To je fakt strašný. Bordel na drahách je čím dál tím větší," mínil otec.
„Hlavně, když dojedeme," řekla máti.
„Několikrát se mi stalo, že jsem vlakem nedojel," ozval se děda, ale to už vlak vjel na nádraží. Na něm se nacházel dav lidí, kteří zkoprněle hleděli na přeplněné vagony, ze kterých se zase vyděšeně dívali cestující, z nichž si mnozí připadali jako sardinky. Po otevření dveří doslova někteří vypadli na nástupiště a současně se ozvalo několik výkřiků, že se do vlaku už nikdo nevejde. Přesto se mnozí pokusili do vagónů narvat. To, co se záhy odehrávalo, bylo smutným výjevem. Ve vagónech došlo k ještě větší tlačenici. Je mi záhadou, jak se dost velký počet lidí dokázal ještě do vlaku nacpat. A já jsem se začal obávat, aby nevznikla situace, co byla popisována v povídce o jízdě tramvají Šimka, a Grossmanna-Stojící se vrhli na sedící. K tomu nedošlo, ale ve tvářích těch stojících bylo vidět, že závidí těm, co sedí.
 Vlak se pozvolna rozjel a na nástupišti zůstalo mnoho naštvaných lidí, kteří se prostě do vlaku nevešli. Je vám asi jasné, že večerní autobusy byly rázem plné a také opět extrémně stoupl počet stopařů.
 Otec byl spokojen ze dvou důvodů. Díky přeplněnosti neměl průvodčí šanci kontrolovat lidem jízdenky a druhý důvod byl ten, že v klidu seděl a mohl si číst noviny jisté politické strany, což bylo možné brát nedlouho po změně režimu za provokaci.
„Schovej ty noviny, je to blbý," řekla mu máti.
„Proč by to mělo bejt blbý? Je to snad zakázaný číst noviny?" zeptal se otec, který byl rázem vyrušen z klidu.
„Všichni na tebe koukaj!"
„Tak ať koukaj!" pronesl zachmuřeně otec a ještě vice si dal před obličej rozevřené noviny.
„Aspoň si zakryj název těch novin," řekla mu ještě máti.
„Co pořád máš? Tyhle noviny nejsou zakázaný, tak si je může číst každej!" vyhrkl už rozzlobený otec a zpoza horního okraje novin přehlédl stojící namačkané lidi v uličce, přičemž překvapením pootevřel ústa. Protože zjistil, že všichni, co stojí v blízkosti kupé, kde sedí, upřeně hledí na rozevřené stránky novin a čtou je.
„Jééé, muška!" vyjekla pojednou sestra, která měla fobii s much, mušek a broučku. A tím okamžitě strhla pozornost všech na sebe.
„To je jen muška zlatá," řekl s úsměvem otec, zatímco sestra strnule hleděla na malou mušku na skle okna. Máti obratně mušku zlikvidovala papírovým kapesníčkem a hodila jej do tašky.
„Co když vyleze ven?" zeptala se stále vyděšená sestra.
„Tak tě kousne," pronesl jsem ironicky.
„Ta už nevyleze!" mínila máti.
„Ježišmarja! Kde máme tu bílou tašku!?" vyhrkla vzápětí babička, přičemž se ozvalo zahoukání lokomotivy, jelikož se vlak blížil k tunelu.

KONEC ŠESTÉ ČÁSTI