Nástup cestujících do vlaku připomínal závěrečný útok dobyvatelů na pevnost. V oknech kupé bylo možno v tu chvíli pozorovat notně vyděšené tváře cestujících, kteří sledovali nastupovací šílenství, co se neslo ve znamení hesla: Kdo nenastoupí, ten se domů nedostane. V uličkách vagonů došlo k tzv. přetlačované, protože se do nich lidé hrnuli ze dvou stran. A tak docházelo k tomu, že někteří jedinci jednou stranou nastoupili a druhou zase nechtěně s křikem vystoupili, či spíše vypadli. Trochu to připomínalo onu pasáž z povídky Šimka a Grossmanna, jak cestující nastupovali do tramvaje.  
 My jsme měli to štěstí, že se nám podařilo do vagonu nastoupit mezi prvními, přičemž dveře na protější straně chodbičky nešly z nějakých důvodů otevřít a i přes jejich špinavé sklo bylo vidět naštvané tváře lidí, co se je marně snažili otevřít. Určitě se nebudete divit, že nikdo z těch, co nastoupil, neměl snahu ty dveře se pokusit otevřít. A tak nebylo divu, že se zpoza zaseknutých dveří ozvaly sprosté nadávky, které doprovázelo zuřivé bušení. Na několika tvářích jsem zahlédl škodolibé úsměvy a přitom mne napadlo, jak by těmto lidem bylo, kdyby se ocitli ve stejné situaci. Asi by se pobaveně netvářili.
 Podařilo se nám obsadit volnou sedačku a máti řekla, že ze schůdků při nastupování volala na otce, který jí zahlédl. A k našemu překvapení se záhy uličkou začala prodírat totálně splavená postava v zeleném oblečení.
„Ufff…“ vysoukal ze sebe otec a namáčknul se na sedačku.
„To byly nervy, abych ten vlak stihnul!" vyhrkl zadýchaně otec.
„To máš z toho, že chodíš všude na poslední chvíli a pak se ženeš jako šílenec!" řekla mu ostře máti.
„Co tě to napadlo přebíhat koleje, když jela ta lokomotiva!?" ozvala se stejně ostře babička.
„Ta byla ještě daleko," mínil otec.
„Vždyť byla jen pár metrů vod tebe a houkala!" řekla mu máti.
„Lokomotivy houkaj, když vjížděj do zastávek," pronesl otec.
„Ale vona houkala na tebe!" vyhrkla babička a otec už raději nic neřekl. Pak se však nahlas ozval děda.
„To já jsem jednou taky dobíhal vlak, a i když jsem do něho nastoupil, tak mi ujel!" řekl s úsměvem.
„Co to zase plácáš za blbosti?" zeptala se babička.
„Protože já nastoupil do posledního vagonu, kterej nebyl připojenej!"
„To jsi celej ty! Ještě se tím chlub!" vyhrkla babička. 
 Vlak se ne a ne rozjet a děda začal vtipkovat, že je přetížen a že tudíž někteří cestující budou muset vystoupit. Pravda však byla taková, že strojvedoucí čekal na zahvízdání průvodčího, který byl k vidění, jak běhá podél vlaku a snaží se zpozavírat dveře.
„Zatraceně, já se musím taky dostat do vlaku!" vykřikl průvodčí, což mnohé cestující rozesmálo. A záhy se úspěšně vecpal do dveří vagonu, v němž jsme seděli, což otce znervóznilo, protože neměl jízdenku. Poté se ozvalo zahvízdání a vlak, jehož kapacita byla poněkud překročena, se rozjel.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI