S přibývajícím časem začala stoupat nervozita mnohých čekajících lidí. A tak brzo bylo možno slyšet z různých míst nadávky na dráhy, na politiky a na všechno možné, co komu přišlo na jazyk. Bylo zajímavé sledovat, jak se nadávání šíří napříč davem, což se dalo přirovnat k nějaké formě řetězové reakce. Někteří dokonce vnikli do čekárny a vynadali ve své rozčílenosti pokladní, i když ona za ohromné zpoždění vlaku nemohla. Jiní čekáni vzdali a za nadávání odešli ze zastávky pryč a zřejmě začali hledat jiný způsob dopravy domů. A mám takový pocit, že na nejbližší silnici byl záhy k vidění početný zástup naštvaných stopařů. Našli se i tací, co neztratili smysl pro humor a hlasitě vtipkovali, což lezlo na nervy některým rozčíleným jedincům. K mému úžasu někteří vlezli na skálu nebo na stromy a vyhlíželi v krajině u řeky vlak. To bylo dost nesmyslně komické, jelikož přibližující se vlak vždycky houkal a houkání se díky kopcům rozléhalo do velké dálky. A hudební kulisu tomu všemu dotvářeli zpívající trempové, kterým bylo všechno šumafuk.
„Asi nás čeká dlouhá noc cestování," pronesl děda, který vše bral s nadhledem.
„Kdybychom šli na ten dřívější vlak, jak jsem původně chtěla, tak tady teď nečumákujeme!" pronesla babička.
„Taky měl určitě zpoždění," mínil děda.
„Ale touhle dobou bychom už byli doma!" vyhrkla babička.
„To je dost možný."
  Máti stále vyhlížela otce a očekávala, kde se vynoří. Ten totiž občas díky časové tísni nešel po cestě, ale lezl po stráni, co byla nad ní. A tak se někdy čekajícím lidem naskytl pohled na schvácenou postavu s velkým batohem, která vyběhla za praskotu z porostu u kolejí.
 Z velké dálky, se pojednou ozvalo zahoukání a na nástupišti začal boj lidí o místo u jeho okraje, přičemž se ze všech stran začali sbíhat lidé, z nichž mnozí vrávorali v alkoholickém opojení.
„Třeba ani nebude stavět, protože má zpoždění," pronesl ironicky děda.
„Ty se hned vrhni ke dveřím, abychom se vůbec do toho vlaku dostali!" řekla mu ostře babička. Zanedlouho se před zastávkou objevila houkající lokomotiva a ve stejný okamžik přes koleje přeběhla postava v zeleném oblečení a se stejně barevným batohem.
„To byl teda blbec!" pronesl jakýsi muž vedle nás.
„To někde chrápal a teď se na poslední chvíli probudil," mínila žena, co stála vedle něho.
„Mami, to byl tatínek, viď," ozvala se moje sestra a lidé se na nás zadívali, zatímco máti měla protažený obličej.
„Tak nakonec ten vlak taky stihnul," zkonstatoval děda, načež vlak za příšerného skřípění zastavil. A následně byl vzat útokem ze dvou stran davem, i když nástupiště bylo jen z jedné strany.

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI