Odněkud vlčák – zvodnělé
vyhryzává žvance vzduchu.
Mluvíme o štěkot.
Kousanců v povětří přibývá,
v každém je k prasknutí
stlačené zvířecí prázdno.
Mluvíme o našich všednostech;
a je to tak v pořádku – cítíš to mazivo?
nebýt jej, tak se děj zastaví – – –
nejprve: všechno by přehlušil vznešený skřípot
(mnozí by mysleli kvílení polnic),
a pak už jen ticho
a strašlivá, nehybná dokonalost...
To proto mluvíme. Slova se vsakují
do psího prázdna. Podzimnost je zvýznamnělá listím.
Pod tenkým filmem, říkej mu přítomnost,
stinky a podkožní stezky –
občas je otevře voda; a sem tam ztěžka
odkápne věta a prorazí.
Snad proto teď mlčíme – ty a já, nyní,
na této straně, kde podzim
je setrvalým vsakováním,
a z hrníčků na zdech
rozlité uši...