První, s čím se pacient v Bohnicích setká, jsou sestry. Jsou v hojném počtu přítomny na všech pavilonech a v téměř nepřetržitém kontaktu s pacienty. Snad proto velká většina sester kouří, většinou u svých vystydlých kafí v odpočinkové místnosti personálu.
      S postupem let musím konstatovat, že sestry jsou stále protivnější a neochotnější. Strázním svého povolání lépe odolávají mladší sestry, ale těch je málo. U starších ročníků se pravděpodobně objevuje syndrom vyhoření, kdy ideály z dob studií už zmizely v nenávratnu.
      Sestry každého nového pacienta při příchodu pečlivě prohledají, proberou i veškerá jeho zavazadla. Zabavovány jsou zejména ostré předměty (nože, nůžky, žiletky na holení), dále veškeré léky a podobné drogy. Někdy jsou zabavovány i pásky u kalhot. O možnosti užívání vlastních léků rozhodne lékař, ale ani pak nesmí mít pacient léky u sebe, např. v nočním stolku.
      Léky vydávají výhradně sestry. Na rozdíl od normálních nemocnic, kde vám léky nasypou do skleničky na nočním stolku a víc se o ně ani o vás nestarají, je podávání léků v Bohnicích téměř obřad. Pacienti stojí před sesternou ve frontě a každý třímá v ruce svůj či erární hrneček s vodou nebo čajem. Na sesterně dostane do nastavené dlaně léky, které musí před sestrou spolknout a zapít. Někdy se mu sestra dívá i do úst, zda si některé léky neuložil např. pod jazyk.
      Do Bohnic jsem chodil okolo let 1981, 1991 a 2004. Proti devadesátým létům se sestry značně pohoršily. Subjektivně nejhorší (neprotivnější) jsou na paviloně 30, který je otevřený, ale je pavilonem následné péče, takže tam člověk může "ztvrdnout" dlouhou dobu.