| Dílo #56319 |
|---|
| Autor: | Pan Japko |
| Datum publikace: | 12.03.2009 13:29 |
| Počet návštěv: | 1820 |
| Počet názorů: | 25 |
| Hodnocení: | 2 2 |
| Kant: Základy metafyziky mravů |
|---|
Imannuel Kant: Základy metafyziky mravů
Martin Charvát
V předmluvě Kant seznamuje čtenáře s rozdělením filosofie s tím, že každé rozumové poznání je buď
povahy materiální a posuzuje se jím nějaký objekt, nebo formální a zabývá se samotnou formou
rozvažování. Veškerou filosofii, která spočívá na zkušenostech lze nazvat empirickou, ale tu, která
vykládá svou nauku výlučně z principů a priori, čistou. Čistá filosofie vymezená pro určité předměty,
jimiž se zabývá rozvažování se nazývá metafyzikou. Tímto způsobem vzniká metafyzika mravů, má i
svou empirickou složku, nazývanou praktickou antropologií, ale tou se ve svém spise Kant zabývat
nebude, protože mu jde o vybudovaní morální filosofie, která by spočívala pouze na principech a
priori a celá morální filosofie se zcela zakládá na své čisté složce. Metafyzika mravů má předcházet
morální filosofii, protože má zkoumat ideu a principy možné čisté vůle a nikoli jednání a podmínky
lidského chtění vůbec, které jsou podle Kanta čerpány z psychologie. Předkládaný spis tedy není
ničím jiným než hledáním nejvyššího principu morality a je rozdělen na tři části.
I.Přechod od prostého mravního rozumového poznání k poznání filosofickému
Podle Kanta nelze myslet nic,co by se bez omezení mohlo považovat za dobré, mimo dobrou vůli.
Ostatní vlastnosti, temperant a další, mohou být jak dobré i zlé, stejně tak rozum, bez dozoru dobré
vůle by nebyl užitečný a prospěšný. Dobrá vůle není dobrá tím, co způsobuje nebo vykonává, není
dobrá pro svou způsobilost uskutečnit předem vytčený záměr, nýbrž jedině pro chtění, tzn. o sobě.
Kant poté vyvrací tvrzení, že účelem člověka nadaného rozumem, je dosažení jeho vlastní blaženosti.
Rozum je přidělen člověku jako praktická schopnost, jeho účelem je utvářet vůli ne jako prostředek,
nýbrž jako dobrou vůli samu o sobě. Tato vůle nesmí být jediným a celým dobrem, ale musí být
přesto nejvyšším dobrem a podmínkou všeho ostatního, dokonce i samotné touhy po blaženosti.
Nadále se v textu Kant zabývá pojmem povinnosti, který obsahuje dobré vůle. Pokud je nějaké
jednání řízeno náklononností, například ke cti, nemá podle Kanta vůbec žádný mravní obsah. Naše
jednání získává mravní obsah teprve, když vychází z povinnosti. Je nutné podporovat svůj život, nikoli
z náklonnosti, ale z povinosti a teprve zde nabývá jednání morální hodnoty. Jednání z povinnosti také
nemá svou morální hodnotu v účelu, který jím má být dosažen, nýbrž v maximě, podle níž se o něm
rozhoduje, nezáleží na předmětu, ale na principu chtění, podle něhož se jednání uskutečnilo bez
ohledu na veškeré předměty žádostivosti. Hodnota tohoto jednání se tedy nachází v principu vůle bez
ohledu na účely, které se mohou v tomto jednání uskutečnit, protože vůle se nachází právě uprostřed
mezi svým principem a priori, jenž je formální, a svou pružinou a posteriori, jenž je materiální, a
protože musí být něčím určena pak – vychází-li nějaké jednání z povinnosti, bude muset být určena
formálním principem chtění vůbec, protože byla zbavena jakéhokoliv materiálního principu.
Povinnost je nutnost jednání z úcty k zákonu. Pouze představa zákona jako takového, která se
nachází pouze v rozumné bytosti, a to pokud je ona pohnutkou vůle a nikoliv očekávaný účinek, může
vytvářet dobro, jež se nazývá mravním dobrem, toto dobro je přítomno již v osobě samotné, která
podle této představ jedná, a nesmí být teprve očekáváno z účinku. Tímto Kant vyloučil z vůle všechny
ostatní podněty a zbývá tedy obecná zákonnost jednání vůbec, jež jediná má sloužit za princip, to
znamená, že nemám postupovat jinak než tak, abych moh současně chtít, aby se má maxma stala
obecným zákonem. Není tedy potřeba nějaké vědy, ani filosofie, abychom byli čestní a dobří.
Schopnost mravní soudnosti předstihuje v lidském rozumu schopnost teoretické soudnosti. Avšak
existuje zde i sklon spekulovat proti přísným zákonům povinnosti a zpochybňovat jejich platnost,
zkazit je v základu, což nakonec nemůže schvalovat samotný prostý lidský rozum. Dle Kanta prostý
lidský rozum není pobízen nějakou potřebou spekulace, ale docela mravními důvody, aby vyšel ze
svého kruhu a vykročil na pole mravní filosofie, kde by získal poučení a zřetelný návod o zdroji svého
principu a jeho správném určení v protikladu k maximám, které se zakládají na potřebách a
náklonnostech. Tak se rovněž rozvíjí v prostém rozumu i dialektika, která jej nutí hledat pomoc ve
filosofii, tak jako se mu to děje v teoretickém užití, a praktický(mravní) rozum nenajde klid nikde jinde
než v úplné kritice našeho rozumu.
II.Přechod od populární mravní filosofie k metafyzice mravů
Na začátku druhé části se Kant staví proti různým filosofiím mravnosti, které jsou založeny na
empirické složce rozumu, což Kant stritkně odmítá. Dokazuje to i pomocí Boha, jako pojmu nejvyššího
dobra. Tento pojem máme pouze z ideje, jíž rozum načrtvává a priori mravní dokonalost a nerozlučně
ji spojuje s pojmem svobodné vůle. Je potřeba nejprve založit metafyziku mravů, která bude
předcházet mravouce a ta by měla zjednat k metafyzice populární přístup. Jedině zcela izolovaná
metafyzika mravů, která není směšována s žádnou natropologí, teologií či fyzikou je nejen substrátem
všeho teoretického a bezpečným poznáním povinností, ale je také důležitým požadavkem
skutečného plnění těchto předpisů. Neboť čistá představa povinnosti a mravního zákona, která není
směšována s empirickými podněty, má největší vliv cestou rozumu na lidské srdce. Z toho tedy
vyplývá, že mravní pojmy mají své místo i původ zcela a priori v rozumu, a to v nejprostším lidském
rozumu, právě tak jako i v rozumu v nejvyšší míře spekulativním, mravní pojmy nemohou být získány
z empirických poznatků, právě v jejich čistotě spočívá jejich hodnota, takže nám slouží jako nejvyšší
mravní principy. A tyto morální zákony mají platit pro každou rozumovou bytost vůbec, musí se
odvodit již z obecného pojmu rozumné bytosti vůbec a takto vyložit celou morálku. Jen rozumná
bytost je vybavena mohutností jednat podle představy o zákonech, tzn. podle principů, čili má vůli. A
protože k odvození jednání ze zákonů je zapotřebí rozumu, není vůle ničím jiným než mravním
(praktickým) rozumem. Vůle je mohutností volit jen to, co rozum poznává nezávisle na náklonnostech
jako prakticky nutné, tedy dobré. Avšak vůle o sobě nemusí být zcela přiměřená rozumu (tak to u lidí
je), pak musí být takové vůli podle objektivních zákonů a pomocí donucování určit důvody, které jsou
považovány za dobré. Představa objektivního principu, pokud vůli donucuje se nazývá příkaz a
formule tohoto příkazu se nazývá imperativ. Všechny imperativy se vyjadřují jako povinování a
vykazují tak vztah objektivního zákona rozumu k vůli, která jím není ve své subjektivní povaze nutně
určována. Pro božskou a svatou vůli neplatí vůbec žádné imperativy, poněvadž chtění je již v souladu
se zákonem. Proto jsou imperativy nutné jen pokud jde o subjektivní nedokonalost vůle rozumné
bytosti, například lidské vůle. Všechny imperativy přikazují buď hypoteticky nebo kategoricky.
V hypotetických imperativech je předvedena praktická nutnost možného jednání jako prostředku
k něčemu jinému, čeho chceme dosáhnout, kategorický imperativ je takový, který předvádí jednání
jako jsoucí samo pro sebe, jako objektivně nutné bez vztahu k jinému účelu. Všechny imperativy jsou
formulemi určujícími jednání, jež je nutné podle principu vůle nějakým způsobem dobré. Kdyby však
jednání bylo dobré pouze k něčemu jinému jako prostředek, jde o hypotetický imperativ, je-li však
předvedeno jako dobré samo o sobě v souladu s rozumem jako svým principem, jde o kategorický
imperativ. Hypotetický imperativ vypvoídá jen to, že jednání je dobré ve vztahu k nějakému
možnému nebo skutečnému úmyslu. V prvním případe je principem problematicko-praktickým,
v druhém asertoricko-praktickým. Kategorický imperativ, který prohlašuje jednání za objektivně pro
sebe nutné bez vztahu k nějakému záměru, tzn. za nutné i bez jakéhokoliv účelu, platí za princip
apodikticko-praktický. Hypotetické imperativy lze dělit ještě na imperativy zručnosti a chytrosti
(mající za cíl blaženost). Kategrický imperativ se týká formy a principu z nichž sám vyplývá, to
bytostně dobré v něm tvoří smýšlení, tento imperativ nazývá Kant, imperativem mravnosti. Dále Kant
vysvětluje jak jsou možné hypotetické imperativy, imperativy chytrosti jsou spíše považovány za rady
než za příkazy. Kategorický imperativ nelze žádným příkladem, tedy empiricky, rozhodnout zda
vůbec někde takový imperativ je, nýbrž je třeba se obávat, že všechny imperativy, které se jeví jako
kategorické, mohly by přece ve skrytu být imperativy hypotetickými. Musíme tedy vyšetřovat
možnost kategorického imperativu zcela a priori, nicméně lze nahlédout, že kategorický imperativ se
nazývá praktickým (mravním) zákonem, zatímco všechny ostatní se mohou sice nazývat principy vůle
nikoli však zákony. Dále je tento imperativ syntetickopraktickou větou, což také ztěžuje jeho poznání.
Jestliže myslím kategorický imperativ ihned vím, co obsahuje, naproti hypotetický imperativ nevím,
pokud není dána jeho podmínka. Kategorický imperativ je tedy pouze jediný a to ten:jednej jen podle
té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. Lehce pozměněná věta zní:
jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním
zákonem. Dále následuje Kantův různých aplikací kategorického imperativu na určité situace. Tímto
tedy vyplvá, že vše,co je empirické je zcela nezpůsobilé rozhodnout otázku toho, co je mravní,
protože hodnota absolutně dobré vůle spočívá v tom, že princip jednání je prost všech vlivů, které
může poskytnout jen zkušenost. To, co slouží vůli za objektivní základ jejího sebeurčení, je účel a ten,
je-li dán pouhým rozumem, musí platit stejně pro všechny rozumné bytosti. Kant dále praví, že člověk
a vůbec každá rozumná bytost existuje jako účel sám o sobě, nikoli pouze jako prostředek, jehož by
mohla libovolně užívat ta či ona vůle, nýbrž musí být považován vždy zároveň za účel ve všem svém
jednání zaměřeném jak na sebe sama, tak i na jiné rozumné bytosti. Má-li ted existovat nejvyšší
praktický princip, který je vzhledem k lidské vůli kategorickým imperativem, musí to být takový, který
z představy toho, co je nutně účelem každého, poněvadž je to účel sám o sobě, tvoří objektivní
princip vůle, a proto může sloužit za obecný praktický zákon. Praktický imperativ lze formulovat i
takto: jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhé vždy zároveň
jako účel a nikdy pouze jako prostředek. Vůle není tedy zákonu prostě jen podřízena, nýbrž je
podřízena tak, že i ona musí být považována i za svézákonodárnou, a právě proto teprve podřízenou
zákonu (za jehož tvůrce se může sama pokládat). Kant tuto zásadu vůle nazývá principem autonomie
vůle v protikladu ke každému jinému principu, který zahrnuje do heteronomie. Dalším pojmem, který
se Kant ve svém výkladu zabývá, je říše účelů. Říší účelů myslí Kant systematické spojení různých
rozumných bytostí prostřednictvím pospolných zákonů. Tím je možno myslet celek všech účelů
v systematickém spojení, tzn. v říši účelů, která je možná podle uvedených principů. Rozumné bytosti
jsou všechny podřízeny zákonu, že žádná z nich nemá nikdy považovat sebe ani žádnou jinou pouze
za prostředek, nýbrž zároveň za účel sám o sobě. Tím vzniká říše účelů. Rozumná bytost patří však
jako člen do říše účelů, je-li v ní sice obecně zákonodárná, ale i sama těmto zákonům podřízena
(hlavou říše je Bůh). Moralita tedy záleží ve vztahu veškerého zákonodráství, které jediné činí říši
účelů možnou. Toto zákonodárství musí se však vyskytovat v každé rozumné bytosti samé a musí mít
možnost vycházet z její vůle, jejímž principem tedy je:neprovádět nikdy jednání podle jiné maximy,
ale podle té, která se srovnává i s tím, aby byla obecným zákonem, a tudíž pouze tak, aby se vůle
mohla sama prostřednictvím svých maxim považovat zároveň za obecně zákonodárnou. Povinnost
nepřísluší hlavě v říši účelů, ale ovšem každému členu ve stejné míře. Tak je moralita podmínkou,
díky které může být rozumná bytost účelem sama o sobě a jednání nabývá mravního obsahu skrz
maximy a smýšlení vůle, ze které vychází. Nic nemá žádnou hodnotu než tu, kterou mu určuje zákon
a k zákonu patří úcta. Autonomie je tedy základem důstojnosti lidské a každé rozumné přirozenosti.
Všechmy maximy mají formu, tedy musí být voleny tak, aby měly platnost obecných zákonů, mají
také účel, a to účel o sobě, který je zároveň omezující podmínkou a nakonec mají úplné určení, tedy,
že všechny maximy musí souhlasit s říší účelů. Naprosto dobrá vůle je ta, která nemůže být zlá a
stejně tak i její maxima. Tento princip je nejvyšším zákonem a takový imperativ je pak imperativem
kategorickým a lze ho formulovat i takto: jednej podle maxim, které mohou mít zároveň za předmět
samy sebe jako obecné přírodní zákony. Taková je formule naprosto dobré vůle.
Autonomie vůle nejvyšším principem mravnosti
Autonomie vůle je povaha vůle, díky níž je vůle sama sobě zákonem. Principem autonomie je tedy:
nevolit jinak než tak, aby maximy její volby byly zahrnuty zároveň v témž chtění jako obecný zákon.
Heteronomie vůle pramenem všechn nepravých principů mravnosti
Pokud hledá vůle zákon, který ji má určovat v něčem jiném než je způsobilost jejích maxim tvořit
vlastní zákonodárství, tudíž hledá zákon v povaze některých svých objektů, vzniká z toho vždy
heteronomie. Předmět má tedy vliv na vůli, kdežto u kategorického imperativu se od tohoto musí
abstrahovat.
Dělení všechn možných principů mravnosti z přijatého základního pojmu heteronomie
Všechny principy z tohoto hlediska se dělí na empirické, nebo racionální. Empirické vycházejí
z principu blaženosti, zatímco racionální principy vycházejí z principu dokonalosti. Jak bylo řečeno
dříve empirické principy nejsou vhodné, aby určovaly morální zákony, nejvíce zavrženíhodným
principem je vlastní blaženost, protože vůbec nepřispívá k založení mravnosti. Ani vůle, která je
určována principem dokonalosti není nikdy autonomní, jen jde o hypotetické imperativy poněvadž
dělám něco, protože chci něco jiného. Vůle naprosto dobrá však musí být kategorický imperativ. Jak
je nožná syntetickopraktická věta, je možné určit jen po kritice čistého praktického rozumu.
III.Přechod od metafyziky mravů ke kritice čistého praktického rozumu
Pojem svobody je klíčem k explikaci autonomie vůle
Vůle je způsob kauzality živoucích bytostí a svoboda by pak byla tou vlastností kauzality, jež může
působit nezávisle na cizích příčinách, které ji určují, tak jako přírodní nutnost je vlastností kauzality
všech nerozumných bytostí být určován k činnosti působením cizích příčin. Vůle je všem jednání sama
sobě zákonem, tím se vyznačuje princip, aby se nejednalo podle žádné jiné maximy než právě té,
která sama sobě může být předmětem i obecným zákonem. To je formule kategorického imperativu,
totiž, že svodobná vůle a vůle podřízená mravním zákonům znamená totéž.
Svoboda se musí předpokládat jako vlastnost vůle všech rozumných bytostí
Rozum musí sám sebe chápat za původce svých principů, který je nezávislý na cizích vlivech, tudíž
musí jako praktický rozum nebo jako vůle rozumné bytosti sám sebe pojímat jako svobodný. To
znamená, že vůle svobodné bytosti může být její vlastní úsilí jen pod ideou svobody, a tudíž musí
v praktickém ohledu být přisouzena všem rozumným bytostem.
O zájmu pojícím se s ideami mravnosti
Představy jež se nám vnucují bez naší vůle, nám nedávají poznat předměty poznat jinak , než jak nás
tyto předměty afikují, přičemž nám zůstává neznámé jaké jsou o sobě. Z toho vychází rozlišení
smyslového světa a světa rozvažování. Člověk se jednou vlastností odlišuje od všeho ostatního, a to
tím, že má rozum. Proto musí rozumná bytost sama sebe pojímat jako inteligenci, ne jako příslušníka
smyslového světa, nýbrž světa rozvažování. Jsou jí tedy dány dvě hlediska, za prvé pokud patří do
smyslového (pod zákony přírody) světa a za druhé pokud patří do inteligibilního (zákony rozumu)
světa. Zároveň se pokládáme za příslušníky smyslového světa a světa rozvažování.
Jak je možný kategorický imperativ?
Jako příslušník smyslového světa je každá rozumná bytost podřízena zákonům světa rozumu, který
v ideji svobody obsahuje svůj zákon a tedy autonomii vůle, musím tudíž zákony světa rozvažování
považovat za své imperativy a jednání přiměřená tomuto principu za svou povinnost. A tak jsou
kategorické imperativy možné proto, že idea svobody tvoří z rozumné bytosti člena inteligibilního
světa. Kdyby byla rozumná bytost pouze členem tohoto světa, byla by všechna její jednání přiměřená
autonomii vůle, ale poněvadž se bytost zároveň nahlíží jako člen smyslového světa, mají být
přiměřená. Morální povinování je tedy vlastní nutné chtění člena inteligibilního světa a myslí je jako
povinování jen potud, pokud se považuje zároveň za člena smyslového světa.
O nejzazší hranici vší praktické filosofie
Svoboda je jen ideou rozumu, jejíž objektivní realita o sobě je problematická, příroda však je pojmem
rozvažování, který svou realitu dokazuje a nutně musí dokazovat na příkladech zkušenosti. Svoboda
je však pouhou ideou, jejíž objektivní realita nemůže být doložena podle přírodních zákonů, tudíž ani
ne v nějaké možné zkušenosti. Protože svobodě nelze položit za základ příklad z nějaké analogie,
nelze ji nikdy nejen pochopit, ale ani nahlédnout. Kde však přestává možnost jakéhokoli určení podle
přírodních zákonů, tam přestává i možnost jakéhokoli vysvětlení, a pak nezbývá nic jiného než
možnost apologie, tzn. odražení námitek těch, kteří se tváří, jako by hlouběji nahlédli podstatu věci, a
kteří směle považují svobodu za nemožnou. A tak sice rozumná bytost nechápe praktickou
nepodmíněnou nutnost morálního imperativu, ale přesto chápe jeho nepochopitelnost. |
|
| Názory čtenářů |
12.03.2009 16:28
 Pan Japko
|
nemus napsal(a): humhal napsal(a): hubertxy napsal(a): zejtra to dám, jsem ve worku já to dala, mozek byl ve worku :)
tak ještě s díky tu, Pán Japko |
12.03.2009 18:37
humhal
|
poavisuju a zas du, jo? |
12.03.2009 18:43
 josefk
|
ježiš, tvůj elán bych chtěl mít :)))
Svoboda, to je i jeden známej podvodník :) |
12.03.2009 20:37
Pan Japko
|
josefk napsal(a): ježiš, tvůj elán bych chtěl mít :)))
Svoboda, to je i jeden známej podvodník :) |
13.03.2009 11:15
 hubertxy
|
du na to, ale bude to zas facha, to po tobě dávat do pucu... :o)) |
13.03.2009 11:19
hubertxy
|
diakritika je tvý slabý místo, po prvních větách sleduju... |
13.03.2009 11:19
Pan Japko
|
hubertxy napsal(a): du na to, ale bude to zas facha, to po tobě dávat do pucu... :o)) |
13.03.2009 11:20
hubertxy
|
pak to dám do deníčku, až to bude, už se ladim na ty kantovský hemzy a demi to dobře.... |
13.03.2009 11:20
hubertxy
|
Pan Japko napsal(a): hubertxy napsal(a): du na to, ale bude to zas facha, to po tobě dávat do pucu... :o)) tohle by mělo bejt už po korektu, ale znáš mě |
13.03.2009 11:21
Pan Japko
|
hubertxy napsal(a): pak to dám do deníčku, až to bude, už se ladim na ty kantovský hemzy a demi to dobře.... |
13.03.2009 11:21
hubertxy
|
Pan Japko napsal(a): hubertxy napsal(a): pak to dám do deníčku, až to bude, už se ladim na ty kantovský hemzy a demi to dobře.... jako vobčas je to i vtipálek, ale takovej akademickej no |
13.03.2009 11:22
fenoménH
|
Pan Japko napsal(a): hubertxy napsal(a): pak to dám do deníčku, až to bude, už se ladim na ty kantovský hemzy a demi to dobře.... jako vobčas je to i vtipálek, ale takovej akademickej no |
13.03.2009 11:59
hubertxy
|
http://deniceksv.webgarden.cz/filozofie/imannuel-kant-zaklady-metafyziky-2.html
jako dal sem to, ale byl to oříšek. do toho proniknout, jenže my intelektuálové se toho nebojíme... že jo. |
13.03.2009 12:05
Pan Japko
|
vona je ta knížka jako hodně nahuštěná no |
13.03.2009 12:10
hubertxy
|
Pan Japko napsal(a): vona je ta knížka jako hodně nahuštěná no |
13.03.2009 12:11
Pan Japko
|
klidně zasáhni, ale ona se z tohohle typu čtení špatně dělá anotace, aby se něco nevynechalo atd......
|
13.03.2009 12:12
fenoménH
|
Pan Japko napsal(a): klidně zasáhni, ale ona se z tohohle typu čtení špatně dělá anotace, aby se něco nevynechalo atd...... |
13.03.2009 12:12
hubertxy
|
líbí se mi interaktivnost mejch stránek, třeba jeroným sám pod svou knihou odpověděl čtenářce... :o))
http://deniceksv.webgarden.cz/psychologie/jeronym-klimes-parneri-a-2.html |
13.03.2009 12:15
Pan Japko
|
fenoménH napsal(a): Pan Japko napsal(a): klidně zasáhni, ale ona se z tohohle typu čtení špatně dělá anotace, aby se něco nevynechalo atd...... a proč to vlastně děláš, japko? máte to do školy?
Jeroným je hustej |
18.05.2009 15:12
Shari
|
mravy?
Ne neee :) |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|