pochopila jsem tu bublinu, ve které žiju. všecko. proč. to celé v necelé půlhodině a to, že teď musím, že každá částečka mě i tebe křičí "vykroč k obzoru" i kvůli názoru, že žijem jen jednou. a tak, že prý mám vylézt z toho bludného kruhu, kde je všeho mnoho, a zároveň nic. a tak koušu se do rtu, ač musím, ač vím. není to splín, ale strach, že dožene mě stín, před kterým prchám. ta tma v zádech, ten chlad, před očima jasně. už vím, co bych měla. a co bych chtěla? ..............ve snech je krásně