Bolest v levé paži se začala stupňovat. Major Karel Pokorný ležel se zatnutými zuby na hromadě uhlí a v pravé ruce svíral pistoli, přičemž upřeně hleděl na otevřené sklepní okénko.
„Pane majore, jak jste na tom?“ uslyšel v naslouchátku hlas podplukovníka Michala Novotného.
„Blbě ale může být i hůř pane podplukovníku,“ odpověděl do mikrofonku, který měl umístěný v límci kabátu.
„Jedu s panem generálem k tý čtvrti, kde se nalézáte.“
„Určitě vám nadporučík sdělil, že jsem ve sklepě.“
„Ano. Máte nějaký plán útěku?“
„Jeden mě zrovna napadl, ale musí mi v tom pomoct nadporučík,“ pronesl major.
„Pane majore, jsem připraven vám pomoct,“ ozval se v naslouchátku nadporučík Mirek Vincent.
„Sedí někdo v kabině toho náklaďáku, co stojí u sklepního vokýnka?“ zněla otázka Pokorného.
„Ano, řidič,“ odvětil mu Vincent, jenž na dálku z nitra skály ovládal miniletadélko. To létalo nad střechami domů a mělo kolem sebe vytvořenou ochrannou clonu proti spatření. A díky speciální mikrokameře, která umožňovala i rentgenové vidění, sledoval nadporučík veškeré dění.
„Kolik je na ulici vojáků a strážníků?“
„Moc jich není. Skoro všichni jsou v domech, které prohledávají.“
„V jaký jsou vzdálenosti od náklaďáku?“
„Nejblíž stojí dva čeští strážnici, asi tak pět metrů před ním.“
„Musím to risknout. Už jsem jednou náklaďákem prchal,“ mínil major, načež se začal pomalu plazit po skluzavce na uhlí.
Zanedlouho se dostal k okénku, přičemž přepnul zbraň na to, aby střílela uspávací střely, což udělal kvůli přítomnosti českých strážníků. Ve stejný okamžik se však náhle ozval hluk, který znamenal, že řidič nastartoval nákladní vůz.
„Náklaďák se rozjel!“ sdělil mu nadporučík.
„Zatraceně! Je někdo na korbě?“ vyhrkl tázavě Pokorný, který hleděl na to, jak spodek nákladního automobilu se sune před okénkem sklepa.
„Nikdo.“
Poté major trochu vyklonil hlavu z rámu okénka, zadíval se na obě strany ulice a v dálce uviděl několik stojících postav. Riskl to a prudkým pohybem se přemístil na ulici a vzápětí přeběhl neširoký chodník. Obratným pohybem se ocitl za nárazníkem náklaďáku a i přes bolest v levé ruce se rychle přitáhl na zadní část korby. Poté se dostal na podlahu korby, na níž zalehl.
„Viděl mě někdo?“ zeptal se poté šeptem.
„Měl jste, pane majore obrovský štěstí.“
„Fajn. Kam ten řidič jede?“
„Vjel do ulice, kde stojí další náklaďáky.“
„To není dobrý,“ mínil major, přičemž nákladní vůz zastavil.
„Pane majore, k těm náklaďákům jde spousta vojáků! Budou asi do nich nastupovat!“ varoval ho nadporučík.
„Musím tedy vyskočit!“
„Pozor! Přímo za ten náklaďák, ve kterým jste, přijela motorka s vozíkem. Jsou na ní dva Němci!“
„Krucinál,“ procedil mezi zuby Pokorný, přičemž se opatrně na podlaze nadzvedl a přes horní okraj korby uviděl dvojici vojáků, jak sesedá z motorky. KONEC DEVATENÁCTÉ ČÁSTI |
1
1
Haber 
josefk 