Kapitán Jan Skácel šel rychlým krokem kanálem a díky brýlím pro vidění ve tmě sledoval zdi chodby, aby nepřehlédl křídou namalované křížky. Ty kreslil s majorem Karlem Pokorným, když předtím procházeli kanály.
Kapitán, měl naspěch, protože nesl batoh, v němž byla podomácku sestrojená nálož, k níž byl přidělaný budík. Ten byl nastavený, tak aby za necelou hodinu zazvonil, což mělo způsobit explozi. S mírným mrazením v zádech se Skácel rozeběhl a zanedlouho doběhl ke kovovému žebříku, nad nímž byl poklop kanálu. Vedle něho na zdi byl křížek a také šipka dolu. Ta znamenala, že tudy předtím vlezli do kanálu.
„No konečně!“ řekl si sám pro sebe a rychle vylezl na první příčky žebříku. Zanedlouho dolezl k poklopu, který poté vší silou pootevřel a přes škvíru se pozorně zadíval do nejbližšího okolí kanálu. Kanál se nacházel pod schodištěm, přičemž na jedné straně byla zeď a na druhé dva reklamní sloupy. Byla tedy malá pravděpodobnost, že by ho někdo viděl, jak z něho vylézá.
Ještě chvíli bedlivě hleděl zpod poklopu, načež jej odsunul a hbitě vylezl. Přitom si sundal z hlavy respirátor a pak u otevřeného kanálu poklekl. Potom oběma rukama uchopil poklop a jím kanál uzavřel.
„Tak to by bylo,“ řekl si a postavil se. Pak se otočil a chtěl zpod schodiště odejít, ale ustrnul, jelikož několik metrů před sebou uviděl stát strážníka, který na něho upřeně hleděl.
„Zatraceně! Kde se tu najednou, tak vzal!?“ proběhlo mu hlavou, ale snažil se zachovat klid.
„Dobrý den. Co jste v tom kanále dělal?“ zeptal se ho strážník.
„Něco mi tam spadlo, tak sem tam pro to vlez,“ odpověděl mu.
„Co vám tam spadlo?“
„Tužka. Tahle ta,“ řekl a sáhl do náprsní kapsy, z níž vytáhl tužku.
„A co vás to napadlo lízt pod ty schody?“
„Sem si chtěl přečíst to, co je nalepený i na druhých stranách sloupů,“ odpověděl mu pohotově.
Strážník, na něho stále podezřívavě hleděl a bylo mu ve tváři vidět, že mu moc nevěří. Skácel se zároveň podíval na hodinky a zjistil, že zhruba za pětačtyřicet minut bude ta nálož v batohu explodovat.
„Co máte v tom batohu?“ řekl tázavě strážník a pohlédl mu upřeně do obličeje.
„Mám tam jen voblečení. Takový starý hadry. Chci je vodníst do armády spásy,“ odvětil mu.
„Tak mi ty vobleky ukažte.“
„Jo, samozřejmě,“ pronesl a pomalu začal rozepínat jeho horní vrchní část, přičemž k němu strážník přistoupil.
„Vopravdu sou tam jen vobnošený věci,“ řekl mu a vzápětí vymrštil svou pravačku. O vteřinu později inkasoval strážník tvrdý úder pěstí do obličeje, který vůbec nečekal. Zatmělo se mu vmžiku před očima, načež ztratil rovnováhu a dopadl na dlažbu. Kapitán se rychle rozeběhl, zapnul batoh a v běhu si jej nasadil na záda. Poté doběhl ke schodišti, pod nímž stále ležel strážník. Sprintem vyběhl schody a zároveň uslyšel pronikavý pískot píšťalky. To pískal strážník, který se už vzpamatoval a vstal. Skácel běžel co nejrychleji ulicí za stálého pískání strážníka. Za okamžik doběhl nakonec ulice a poté běžel po ulici, co vedla do ulice, v níž bylo zaparkované auto, kterým přijel. Proti sobě však pojednou viděl běžet strážníka, jenž zareagoval na pískot svého kolegy. Rychle proto přeběhl na opačnou stranu ulice, což se stalo v tu chvíli, kdy ulicí jela tramvaj. A vzápětí běžel vedle ní v jejím zákrytu. KONEC ŠESNÁCTÉ ČÁSTI |
2
muclicka 
sokrates 
josefk 