| Prolog |
|---|
|
... Jindřišská věž 9.2.2009
|
|
| Únorová věžní povídka |
Je ráno, sobota sedmého února 2009 a pozítří bude věž. Musím něco připravit, napsat, nacvičit – prostě nelze přijít s prázdnýma rukama. Vytahuji z batohu moje psací potřeby s dvoujádrovým Intelem a velkým displejem a spouštím textový editor. Moje inspirativní múza usuzuje, že se mnou nic nebude a vytahuje knihu – bohužel ne ode mne, ale od kolegy Terryho Pratchetta. Marně mávám, aby přiskočila a inspiraci dodala svým polibkem na mé starostmi zbrázděné čelo. Nic.
"Bez múzy to bude hodně komplikované," napadá mne a přesto zkouším toto prokletí zlomit. "Nějaký nápad přeci musí přijít," utěšuji se. Marně. Otevírám tedy můj seznam nápadů na horší časy. Pokud totiž zrovna něco tvořím a múza mne "líbne" naprosto neplánovaně, neočekávaně – možná bych si troufl říci až překvapivě, schovávám si tyto nápady na horší časy. Postupně je košatím, doplňuji, hýčkám a opečovávám, až přijde jejich čas.
"Ten ne, to také ne, to chci rozvést trochu do delšího než pár stránkového tvaru," eliminuji postupně své poznámky a najednou jsem na konci seznamu.
"Oběd," hlásí tatík z vedlejšího pokoje a já neochotně odkládám poznámkový blok alias přenosný počítač (nevím, zdali to víte, ale překlad anglického slova notebook je poněkud nejasný). Za předpokladu, že v pondělí se budu plně věnovat svým pracovním povinnostem (jako že asi ano), uběhlo mi 25% času, který mohu přeměnit na písmena, slova, věty, odstavce, stránky a dílko. Dílko, které bude mít dostatečnou kvantitu, aby stálo za to vstávat ze židle v zadních řadách a prodírat se kupředu do vyhrazeného prostoru jeden krát jeden metr, přímo pod špici, která absorbuje a násobí kosmickou energii a dodává lidem životní sílu na další měsíc.
Nalévám polévku, jíme polévku, nakládám hlavní chod, kachnička se na mne směje a obložena houskovými knedlíky a červeným zelím volá: "Sněz mě, sežer mě, pochutnej si." Kdo by odolal. Na okamžik přemýšlím, zdali vegetariáni vůbec tuší, o co svým odříkáním přicházejí. Na druhou stranu mrkev, zelí a obilné klíčky také dovedou být ve svém volání přesvědčivé. Rychle však vegetariány opouštím a požívám krmi předloženou, dostatečně kalorickou a chutnou. Myšlenky pouštím na cestu za múzami a nápady – rozprchnou se jako když střelí a jsou pryč.
"Na co myslíš?" vrátí mne do reality moje ženuška. "Už dvě minuty cumláš prázdnou vidličku a jídlo ti zatím stydne." Pochopím, že čím déle budu trávit čas u stolu, tím méně času mi zbude na tvorbu. Rychle do sebe tedy nahrnu zbytek oběda, i když se mé gurmánské já brání, že si nemůže onu slastnou krmi řádně vychutnat. Přestože jsem se v průběhu obědového závodu propadal na stále horší a horší pozice, nakonec nepříznivý vývoj zvracím... obracím... totiž končím na stupni nejvyšším. Ještě s plnou pusou mumlám, jak moc to bylo dobré a už zase mizím do svého koutku, který jsem dnes zasvětil literární tvorbě.
Po chvíli přichází má drahá polovička, hází na mne vyčítavý pohled a opět usedá s knihou do křesla. "Tak to mohu na inspirativní polibek zapomenout," dochází mi. S rozmáchlým kšá opět vypouštím myšlenky ven a nezapomínám dodat: "Bez kvalitního nápadu na povídku se nevracejte." Ono totiž vystoupit před bystré oči kritiků a posluchačů s vytříbeným vkusem s nějakou blbostí – člověk nikdy neví, co obsahuje ten pytlík pod židlí, který někteří tajně propašovali přes vrátnici. Svačinu? Nebo pukavce a shnilé rajče? Radši zaháním tyto chmury a sleduji, zdali už se mi nevrací moji vyslanci s kamenem mudrců, elixírem mládí či zlatou hroudou. V duchu je popoháním, protože nebude trvat dlouho a přesouváme se z jedné rodičovské destinace do druhé a v průběhu cesty je třeba za volantem plného soustředění. To bych pak snadno mohl dostat pendrekem za uši od "Pomáhat a chránit". Vteřinová ručička ukrajuje nemilosrdně určený čas a virtuální myšlenkové pláně jsou stále pusté – nikde nikdo. Zvažuji nějaký udobřovací manévr, kterým bych si mohl potenciálně zajistit alespoň vzdušný polibek s malým inspirativním nábojem, jehož výsledkem bude alespoň malý nápad na krátkou povídku. Třeba i blbou, ale pořád lepší než vystoupat do desátého patra s prázdným papírem nebo prázdnýma rukama. K tomu vystoupání – devět desetin zajistí mechanizace, až poslední desátou nohy. To nic ovšem nemění na faktu, že člověk je v této velké nadzemské výši. Ale to jsem odbočil – zpět k inspiraci. Ženuška čte, na jejích modro-šedo-zelených očích je vidět soustředění, občasný úsměv přelétne přes tvář. Kdo znáte Terryho Pratchetta, víte o čem mluvím. Mohu ji vůbec v tomto stavu vyrušit? Co když je to zrovna tak napínavé, že přetržení informačního toku z knihy do hlavy bude mít za následek inspirativní utrum, oddělené ložnice nebo tichou domácnost? To riziko je příliš velké. Ale co s povídkou? Microsoft Office Word 2003 s otevřeným Document1 zeje prázdnotou a s ubíhajícím časem roste má beznaděj.
Náhle mne osvítí spásná myšlenka – tento masově rozšířený nástroj na tvorbu textů má přece spoustu průvodců na různé typy dokumentů, dopisů a podobně. Třeba bude mít i povídku. Zaháním depresi a zkouším hledat – Soubor – Nový – Průvodce. Objevuje se seznam a po chvíli listování objevuji co hledám – povídku. Koukám, že dneska už může psát opravdu každý. Kliknutí myši a objevuje se jednoduchý formulář. Až překvapivě jednoduchý. Na začátku je upozornění, že musím být připojen k všemocné síti. Budiž. Další políčko – délka povídky ve stranách. Vpisuji čtyřku (to by mohlo být tak akorát) a jdu dál. Jazyk – přednastaveno česky. Chytrý kluk (totiž program) – poznal, že jdu před české posluchače, tak sám usoudil, že by výsledek měl být český. Poslední položka je zajímavá – inspirace. Seznam několika desítek méně či více známých spisovatelů s možností zaškrtnutí několika z nich. Zaškrtávám tedy Sekoru Ondřeje a Čecha Svatopluka. Stisk tlačítka vytvořit a pak už jen chvilka napětí. No dobře několik minut přesýpacích hodin. Nakonec se však rozbalí čtyři strany textu s informací, že průvodce úspěšně dokončil vytváření povídky. Dychtivě hltám slova, která se přede mnou vylíhla.
Po přečtení prvního odstavce si uvědomuji, že toto asi nebude ta správná cesta. Za prvé bych vlastně četl dílo někoho (vlastně něčeho) jiného, za druhé nevím, zdali by mi cesta pana Broučka Pytlíka do 16. století u posluchačů prošla. Mažu vytvořený text a jsem opět na začátku – nepopsaná stránka. Zvedám oči a zjišťuji, že mne manželka zkoumavě pozoruje. "Že bych přece jenom mohl doufat v inspirativní polibek," bleská mi hlavou, ona však významně ukazuje na hodiny. Připadám si jako Jára Cimrman – objevil jsem cestu, která nevede k cíli a poučil se z toho. Ale pořád neztrácím naději, že bych to mohl zvládnout. Sbaleni jsme za chviličku, rozloučení s obyvateli Hradce probíhá taktéž podle plánu, stejně tak příjezd dále na východ do Častolovic. Loudím inspirativní políbení na čelo, jenže to už přibíhá kolie Stela, která jakékoliv intimnosti i inspirativnosti úspěšně hatí.
Psací potřeby opět vytahuji až v neděli dopoledne. V hlavě stále prázdno. Sedám si před okno a zírám do zahrady – třeba mne nějaká veselá příhoda inspiruje a pak už to půjde samo. Marně. Vedle ženuška se svojí mamkou připravují oběd – kachnu s červeným zelím a knedlíkem. Že bych napsal o tom, jak jsme celý víkend jedli kachny? Asi ne – tomu by se nikdo nesmál. Tchán s babičkou koukají na televizi, chvilku ji sleduji s nimi, ale z toho také nic nekouká. Venku u krmítka stojí fronta ptáků – sýkorky, dokonce i strakapoud. Jakmile se jeden nažere, pustí dalšího a stoupne si na konec fronty. Chvíli sleduji dění na ořechu a pravidelné střídání opeřenců, načež se smutně stahuji do koutka. Pořád nic.
"Oběd!" zavibruje manželčin zvučný soprán a zve obyvatele k hlavnímu pokrmu dne. S povzdechem zavírám "noťas", sestupuji po schodech dolů a usedám ke stolu. Polévka, hlavní chod i kompot po chvíli mizí ke svým předkům a já místo sledování televizní pohádky opět mizím do literárního koutka. S plným žaludkem se ovšem přemýšlí špatně a to platí i na hledání nápadů. Pořád nic. Za chvíli jedeme domů a já stále nic nemám. Ženuška už pomalu balí naše oblečení, zapíná tašky a nenápadně pokukuje, jestli už vstávám. Zavírám prázdný Word, zaklapávám počítač a ukládám ho do batohu. Rovnáme tašky a batohy do kufru auta, otáčím klíčem v zapalování a dvoulitrový turbodiesel startuje. Stěrače stírají z předního skla sníh, který posledních několik hodin hodně hustě padá. Řadím za jedna a Octavia se pomalu vydává na 130 kilometrovou cestu. Po nájezdu na dálnici D11 z Hradce Králové do Prahy zapínám tempomat na maximální povolené dálniční rychlosti a dovolím si nesoustředit se plně na řízení – jen kroutím volantem a blikám. Auto polyká kilometry, dálnice mizí za námi a já stále nemám námět na zítřejší věžní výstup. Ale to už je tady sjezd z dálnice, Poděbrady, Český Brod, Úvaly. Otevírám bránu, parkuji, vykládáme obsah kufru a usedám do křesla Poäng z Ikea. Mírně se mnou zapruží a já už rezignuji. Nemusím si přece každý měsíc ve věži honit triko. Devátého února prostě budu zalezlý v podkrovním koutku a jen poslouchat.
"Tak co jsi napsal?" obrací se na mne ženuška z vedlejšího křesla. Vrtím hlavou.
"Nic – nemám inspiraci," opáčím smutně. Manželka vstává a líbá mne na čelo.
"Lepší?" dívá se na mne zkoumavě. Ó múzo moje – to jsi to nemohla udělat dříve? Otevírám notebook, Word a píši nadpis: "Únorová věžní povídka aneb jak jsem psal únorovou věžní povídku". Žena s potutelným úsměvem usedá do křesla a po očku mne pozoruje, jak skládám písmenka do slov, slova do vět a ty do odstavců. Snad to stihnu dopsat ještě dnes v neděli večer. A když ne, tak budu mít ještě chvilku zítra ve výtahu do devátého patra. |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'PaJaS', 10.02.2009 07:23.
| Názory čtenářů |
10.02.2009 10:10
 fenoménH
|
máš trpělivou ženu! sláva jí!:-) |
10.02.2009 10:31
 Standa
|
došel jsem jen k obědu, dál jsem nějak už neměl energii... |
10.02.2009 11:07
fungus2  
|
Jo, jo. Slyšel jsem sí včera. |
10.02.2009 11:54
sokrates
|
a kde ve věži? mohla by být kapku kratší, ale líbí |
10.02.2009 15:02
PaJaS
|
fungus2 napsal(a): Jo, jo. Slyšel jsem sí včera. |
10.02.2009 15:17
 josefk
|
na to, žes to dal za přítomnosti drahé polovičky, manželky, ženušky, tatíka, mamky ženušky a tchána s babičkou, je to napsáno tak, jako by tě ani nikdo nerušil :)
snad jsem na nikoho nezapomněl :) |
11.02.2009 09:16
PaJaS
|
josefk napsal(a): na to, žes to dal za přítomnosti drahé polovičky, manželky, ženušky, tatíka, mamky ženušky a tchána s babičkou, je to napsáno tak, jako by tě ani nikdo nerušil :)
snad jsem na nikoho nezapomněl :) |
11.02.2009 09:19
PaJaS
|
sokrates napsal(a): a kde ve věži? mohla by být kapku kratší, ale líbí
dík... |
16.02.2009 08:07
PaJaS
|
díky všem...
|
16.02.2009 15:11
fungus2
|
PaJaS napsal(a): fungus2 napsal(a): Jo, jo. Slyšel jsem sí včera. jo jo - potkali jsme se tam. Nechtěl bys tam také něco přednést? Materiálu máš dost, ne? ;-)) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
