Prolog |
"Už to bude rok," zpívá Helenka Vondráčková v oblíbené písni mé dražší ½... |
|
Silničáři I. |
Konečně na cestě. Po měsíci balení, vyklízení bytu a kanceláře, rušení bankovních účtů, několika návštěvách stomatochirurgie a další stovce ubíjejících maličkostí míříme vstříc lamanšskému průlivu, za kterým máme strávit následující tři roky. Dálnice ubíhá, koníci (či kilowattíci) pod kapotou se úspěšně perou se zoufale přetíženým vozem („Tohle s sebou nutně potřebuju!...“). Výfuk utržený na samém počátku cesty při výjezdu z garáže o sobě nechává slyšet, takže přehlušuje stále sílící vítr. „Na kdy máme ten Eurotunnel?“ táže se novopečená manželka. „Máme tam být ráno v 7:20. Naplánoval jsem zhruba pětihodinovou rezervu, kdybychom uvízli někde v koloně. Taky se můžeme chvilku prospat.“ - „A když to nestihneme?“ - „Tak zaplatíme 220 Euro místo šedesáti.“
Vítr stále sílí, přidává se déšť. Auta před námi se chaoticky přemisťují z pruhu do pruhu, jak jimi zmítá síla rozpohybované vzduchové hmoty. Přetížení našeho vozu jeví se být výhodou. Blížíme se k Aachen, čas máme vynikající. „To jsme klidně mohli vyrazit pozdějc,“ dí moje drahá polovička. „Bál jsem se, že někde uvízneme, chtěl jsem mít jistotu,“ trvám na svém já. „Myslím, že jsi to jako obvykle přehnal.“
V tu chvíli se před námi rozsvěcejí brzdová světla. Stojíme. Pět minut, deset, půl hodiny, hodinu... Osádky sousedních vozů podnikají pěší výlet, aby zjistily, co se děje. Dozvídáme se, že díky větru spadl z kamiónu „der Bagger“ a že to bude nadlouho. V našem autě zavládne (doslova) mrazivá atmosféra, neb benzínu v nádrži nezbývá na otop. Po dalších dvou hodinách vyrážím na průzkum i já. Asi po půl kilometru chůze mezi stojícími automobily konečně spatřím kýžený bagr, svodidla posunutá až do krajnice, a partičku neschopných blbců vybavených těžkou vyprošťovací technikou. Bagr stojí na všech čtyřech kolech, jen jedno kolo má vyvrácené a podložené trámkem. Během půlhodinky, kterou jsem vydržel sledovat sisyfovské snažení, stihli hoši bagr několikrát objet vyprošťovacím vozem a z několika stran k němu nacouvat. Nakonec vyvrácené kolo úspěšně podložili druhým trámkem. Že by bagr prostě odtáhli na stranu nebo třeba rozmontovali svodidla a nechali kolonu odjet kouskem zcela volného protisměru je ani ve snu nenapadlo. S láskou jsem vzpomněl na naše silničáře, kteří si umí poradit s nejpekelnějšími nástrahami déjedničky. Němečtí hoši, pečlivě vyškolení na odtahování havarovaných aut či kamiónů, jsou v koncích, když se setkají s něčím novým. Bagr se ve škole neučili.
Vracím se k autu („Kdes byl tak dlouho!?!“). Vypadá to na přenocování, snažíme se usnout. Vtom se ozve klepání na okno. U auta stojí paní a ukazuje dozadu za nás: „Die alle fahren rück!“ Solidárně dojdu vzbudit řidiče před sebou a dáváme se na račí ústup podél řady kamiónů seřazených v pravém pruhu. Mává na nás policista, ať jedeme zpět k nejbližšímu výjezdu. Konečně! Za pomoci baterie energetických nápojů vydržím řídit bez zastávky až do Calais. K závoře, která nás vpustí na nádraží, přijíždíme v 7:10. |
|
Epilog |
|
Počet úprav: 6, naposledy upravil(a) 'Humble', 05.02.2009 21:52.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|