Dílo #5521
Autor:Mathew
Druh:<žádný>
Kategorie:Poezie/Ostatní
Zóna:Jasoň
Datum publikace:03.05.2004 19:19
Počet návštěv:6381
Počet názorů:43
Hodnocení:20
Patří do sbírky:sea poetry
Patří do archívu:<Soukromý> hippiesanda: lali the trobo

Prolog
sunflower
not alone
WHALES
posunul jsem si mozek o tři milimetry doleva
abych mohl vnímat všechny podněty toho dne
vycházející z hlíny, z vody a ze vzduchu
taky jsem
podtrhl ranní scenérii pohledem z balkónu
a samurajsky si vštípil do dlaně
elektrickou jiskru.

jarní helikoptéra jako sprcha lepenkových listů
krouží nebem a odráží se na hladině
malá rybka na cestě do sargasového moře
z břicha kloktající řeky, z nitra skal.

další teritorium mých snů je severní moře
krev velryby uzavřená v krabici
zvuk vedený kostmi jako telegrafické dráty
moje krásná hračko s bílou čelistí
balaena mysticetus

zavazál jsem si botu na náměstí
otřel jsem jednu tkaničku o druhou
tak jako si děťátka otírají
fialovou pusu od marmelády
na začátku dne kdy jsou ještě plíce plné
krystalků a kdy jsou ještě vlasy čisté a lesklé
moje krásná hračko s bílou čelistí
na schodech porostlých trávou a rozbitými láhvemi
do sebe zapadáme jako tepající žíly architekta
při prvním položeném kameni, tenkrát dávno, 1972

tehdy byl pás hvězd nad řekou
podobný jedné straně trojúhelníku
úhly jsme sčítali na prstech
malé děti s červenou lopatkou
muzeální strom na zahradě
houpačka a dřevo, hadi vrostlí do země
mravenec na kterém jsem zkoumal
jestli má mozek nebo aspoň lebku
neměl ani jedno, skončil mi na zápěstí
ale ruku mi nerozežral i když jsi mě tolik
strašívala.

a tak jsme putovali po jižní americe
rok po roce, čím dál tím starší
stavěl jsem přístavní komplexy, lodě
naše batole jsi měla přivázané kolem těla
indiánským způsobem a lidé se na nás
smáli a my na ně, vzduch se chvěl
milosrdenství tvé je, pane, je nekonečné
zatímco já jsem čím dál tím nemocnější
vykašlávám rozsypané myšlenky
které propalují díry do chodníku
hvězdy mi hučí kolem hlavy když se snažím
vzpomenout a zapomenout a vnímat
šepot kamenů, cesty vln po rybníku
nářek severských velryb
moje krásná hračko s bílou čelistí
balaena mysticetus křižující náměstí
se zvědavým pohledem upřeným na vývěsní štíty
sestupujeme dolů, šplháme nahoru
hladina nám usekne hlavy, naše smrt je určena
na minutu přesně a schody se vlní dotekem větru
okna mluví s kostkou ledu místo jazyka
květináče dýchají pomalu ale pravidelně
jsi žlutá přes sklenici lepkavou od sodovky
mraky se sbíhají, sokol krouží
ale hromy nejsou slyšet.

vyklubalo se nové souhvězdí, na sklonku dne
se nebe představilo s novým dítětem
s dlaní na tvém krku jsem zašeptal
tohle je kladivo slunce, zdálo se mi o něm
jeho odraz je vidět po celém městě
je to předzvěst nové epochy
která nastane jenom co se všechny řeky obrátí
zapletou se navzájem do sebe a usnou
kolébajícím spánkem, se sinicemi na rtech
je to předzvěst nové epochy
která nastane jenom co se všechna skla
ze všech výkladních skříní a ze všech zrcadel
přetaví do podoby tisíců maličkých modelů plic
a budou rozhazována dětem po celé zemi
horizontálně a vertikálně, v mrtvých přímkách
a v tančích křivkách dokud všichni nebudou mít
pulzující mozky plné střepů, prsty tlačící do hlíny
oči obroušené pravěkou bídou a strachem
dlaně vtisknuté do sebe, doufající.

a tehdy se to stalo, uprostřed noci
okno se samo zavřelo, stejně tak dveře
světla se utlumila, koberec hořel
souměrně a systematicky, od středu ke kraji
stále stejně, plameny vysoké několik centimetrů
a ty jsi porodila slova, soubor slov, imaginární knihu
vytrhl jsem tě ze spánku, roztrhal ti šaty
od ramen a od krku a spálil je na koberci
lehl jsem si na záda a vdechoval všechna slova
která jsi oblouzněně odříkavala, jako rituál
jako při vítání slunce ráno na střeše
jako při zahánění měsíce zpátky do jeho doupěte
ležel jsem jako mumie, neživý kousek člověka
čekal jsem kdy se mě dotkneš kouskem skla
a rozřízneš mi kůži na krku, ale ty jsi zase usnula
a já nakonec taky, vrátil jsem se do severských moří
ke své krásné hračce s bílou čelistí
čekala mě položená na kousku ledovce
s ledem ve vlasech, v očích, s plnou pusou ledu.

ráno jsme vstali do postele plné hadů a ryb
zmučených ryb převalujících se na suchu
elektrických hadů kteří se jako šípy
snažili zrušit všechno existující
seděla u postele, na ohořelé zemi a zašeptala
řezajícím hlasem, ocelovým hlasem, kyselinovým hlasem
a zůstal jenom ohořelý koberec, mrtvé ryby
nemocný já a znovuzrozená ty
a byla to fotografie
a všechno to byl sen.


Názory čtenářů
13.05.2004 23:51
Wopi
************
23.05.2004 16:20
Rozárka
připomněl si mi jednoho kamaráda..moc moc..chtěla bych poznat jak myslíš do skutečnosti...
23.05.2004 16:22
Mathew
do skutečnosti?
23.05.2004 16:42
Rozárka
Mathew napsal(a):
do skutečnosti?
jo do skutečnosti..no jak to vysvětlit...asi by se dalo tak okrájeně říct jakej seš ve skutečnosti? jen to neni přesně ono to co myslim..
23.05.2004 16:44
Mathew
já bych taky chtěl poznat jakej jsem ve skutečnosti, no..
23.05.2004 16:48
Rozárka
Mathew napsal(a):
já bych taky chtěl poznat jakej jsem ve skutečnosti, no..
no a je tu to proč sem říkala že to neni přesně ono:)já to totiž tadlenc nemyslim:)ach jo:)jak já to mam vysvětlit...
třeba:jakej bych z tebe měla pocit?..a už sem zase tam kde jsou ty slova na nic!
23.05.2004 16:51
Mathew
hůů to já nevím jakej bys ze mě měla pocit..
asi špatnej, já jsem magor..
23.05.2004 17:08
Rozárka
Mathew napsal(a):
hůů to já nevím jakej bys ze mě měla pocit..
asi špatnej, já jsem magor..
už jenom to že to o sobě říkáš znamená že si normální podle mých představ...já jiný lidi ani neznám..ty normální podle všeobecných představ mi nic nedávaj a ani si nic neberou takže mi nejsou dobrý skoro k ničemu-ted to vypadá že lidi jen využívám ale to není pravda jen vyhledávám takové kteří mi mají co dát-třeba i to když já můžu dát něco jim...(ted nevim jestli je to srozumitelný...)
23.05.2004 17:13
Mathew
jasný, rozumím, taky mi připadá zbytečný starat se o někoho kdo ti nic nedá ( tím myslím že tě samotnýho nijak neobohatí ) - hej to je to slovo, musí tě obohatit, něčím, názorama nebo tak...:)
23.05.2004 17:15
Rozárka
a nebo právěže o něco ochudit nebo tadlenc...no ono je to nějaký zapeklitý..
hm a vůbec nemluvim o tý básničce co?:)
23.05.2004 17:17
Mathew
to přece neva:)
jsem rád že se tady vůbec zdržuješ
23.05.2004 17:22
Rozárka
nezdržuju..mě se to líbí
23.05.2004 17:25
Mathew
jako jo...
( a za chvilku zveřejním další poem, jakože ji mám rozepsanou ale skoro dopsanou :)
23.05.2004 17:41
Rozárka
co jako jo?:)
---zpomalená..:)
23.05.2004 17:43
Mathew
jakože se ti to líbí...:)
23.05.2004 17:46
Rozárka
:)jo jo líbí:)jen jak tu tak sem tak porád něco píšu a začínám uvažovat nad tim pokad až je něco poezie a odkad už jen blábol....:)
26.05.2004 21:16
Vorvaň
ale snad kolegy si típnu.nečet sem to!
24.07.2004 01:26
LaMere
s dlaní na tvém krku jsem zašeptal
tohle je kladivo slunce, zdálo se mi o něm

čekala mě položená na kousku ledovce
s ledem ve vlasech, v očích, s plnou pusou ledu.


Je tak zoufale ukecaná! Ale asi se z ní zblázním.

Krásná hračko s bílou čelistí




To je dobrá báseň.


02.09.2004 14:19
Bubenik

jo tohle sem slupl jak malinu bylo tam sice spousta picovin ale ty tam proste bejt museli, kdyby ne tak se tomu ani nezatlemi-))

26.01.2005 16:06
Rozárka
Mathew napsal(a):
hůů to já nevím jakej bys ze mě měla pocit..
asi špatnej, já jsem magor..
cetla sem to znovu. znovu se mi to líbí:)
a ta tvoje potnámka je veselá :)
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)