Major Karel Pokorný šel pomalým krokem ulicí a přibližoval se ke dvojici německých vojáků u motorky. Jeho chůzi bedlivě sledoval na obrazovce monitoru nadporučík Mirek Vincent. Ten na dálku ovládal miniletadélko, které v sobě mělo mikrokameru. To se pohybovalo nízko nad onou ulicí, přičemž mělo kolem sebe vytvořenou ochrannou clonu proti spatření.
„Pane majore. Pan podplukovník vám vzkazuje, abyste zbytečně neriskoval,“ uslyšel náhle Pokorný hlas nadporučíka v mikronaslouchátku.
„Nemám jinou možnost, než zariskovat. Do toho kanálu se prostě musíme dostat co nejdřív,“ odpověděl mu polohlasně do mikrofónku umístěného v límci. K vojákům mu v tu chvíli zbývalo jen několik málo metrů.
 Ve vedlejší uličce kapitán Jan Skácel došel k zábradlí, které se nacházelo vedle začátku schodiště. To vedlo do té ulice, kde přímo před ním byla dvojice Němců. A právě pod schody se nacházel kanál. Kapitán se opřel lokty o zábradlí, zadíval na majora a zároveň si nervózně přejížděl prsty po bradě.
 Voják, co kouřil cigaretu a byl opřen o bok motorky s vozíkem, upřel zrak na přibližujícího se Pokorného v civilním oděvu.
„Heil Hitler!“ vyhrkl náhle major, přičemž střídavě vztyčoval pravou i levou ruku a zároveň se přihlouple usmíval.
„Co je to za blbce?“ pronesl tázavě voják a vyfoukl dlouze cigaretový kouř.
„Vod gestapa určitě nebude. Asi je vožralej,“ mínil druhý voják.
„Hola, hola, Hitler je kus vola!“ řekl jim německy Pokorný.
„Co s to řek ty vožralo!“ vyhrkl na něho Němec, který odhodil cigaretu. Ve stejný okamžik major prudkým pohybem vytáhl z kapsy malý spray a ve zlomku vteřiny oběma vojákům stříkl do obličejů.
„Áááá…“ zařvali svorně oba Němci a chytli se dlaněmi za tváře. Poté je oba kopl do břicha, načež se rozeběhl napříč ulicí. Současně uslyšel nadávky a o chvíli později zaslechl, jak cvakli závěry pušek. V běhu pootočil hlavu za sebe a spatřil vojáky, jak se za ním rozebíhají s puškami v rukách. To už však sprintem vběhl do průjezdu dvora. Před sebou poté uviděl zeď, u níž bylo velké množství do výše narovnaných bedýnek.
 Kapitán Skácel vše sledoval a sotva Němci začali pronásledovat majora, tak vběhl na schodiště. Zároveň se rozhlédl všemi směry, ale nikde nikoho neviděl.
„Rychle běžte, pane kapitáne, nikdo se ani nedívá z oken!“ sdělil mu nadporučík Vincent, který přepnul snímání ulice na rentgenové vidění. Za okamžik Skácel vběhl pod schodiště a oběma rukama začal odstraňovat poklop kanálu.
 Mezitím Pokorný naskočil na bedýnky a díky nim se rukama zachytil okraje zdi a poté se vší silou přitáhl.
„Pane majore, vbíhají na dvůr!“ varoval ho současně nadporučík.
„Vidím je!“ řekl major, který spatřil oba Němce přibíhat průchodem do dvora. Vzápětí se však převalil přes horní část zdi, doskočil na ulici a přitom si sáhl do náprsní kapsy pro univerzální klíč. Poté se rozeběhl při zdi a za okamžik vběhl do domovních dveří. Ty hned zavřel a klíčem zamknul.
 Ve stejnou dobu se na horní část zdi vyškrábal jeden z vojáků, který se hned rozhlédl na obě strany prázdné ulice. Též seskočil a hned doběhl ke dveřím domu vedle zdi. A byl překvapen, když zjistil, že jsou zamčené.
„Ten hajzl určitě utíkal za roh. Vrať se a vobjeď tenhle blok!“ vykřikl na svého kamaráda, který rychle sprintoval přes dvůr zpátky k motorce, zatímco on zaběhl za roh. Oba se pak zanedlouho setkali a vztekle rychle projeli okolní ulice. Mezitím se už Pokorný dostal pod schodiště a také vlezl do kanálu.

KONEC SEDMÉ ČÁSTI