Major Karel Pokorný zamyšleně hleděl na silnici přes kapotu automobilu, přičemž rukama svíral volant. V hlavě se mu honila spousta myšlenek. I když úkol, který měl on a kapitán Jan Skácel, se jevil zcela lehkým, tak z něho nadšení nebyl.
„Asi vím, pane majore, na co teď myslíte,“ řekl mu kapitán Skácel.
„To je jednoduchý uhádnout,“ pronesl, načež letmo zrakem spočinul na ceduli u silnice. Na ní bylo vyznačeno, kolik kilometrů ještě zbývá do Prahy.
„Prostě někdo z nás musí zabít někoho, kdo taky nenávidí nácky,“ mínil major.
„Lepší jeden mrtvej vlastenec, než stovky mrtvejch vlastenců,“ zkonstatoval kapitán.
„Hm. Tý explozi na tom Václaváku, musíme zabránit. Žádný masakr se na tý německý přehlídce nesmí stát.“
 Uběhla půl hodina a vjeli do pražských ulic. Nad nimi na azurově modré obloze svítilo slunce a dodávalo svými paprsky tu pravou letní atmosféru. Tu však oni skoro nevnímali.
„Tady pane kapitáne, vystupte a běžte co nejrychleji do tý uličky. Já zaparkuju auto vo ulici dál. Přijdu tam z opačný strany,“ řekl major Pokorný, načež kapitán Skácel vystoupil. Zanedlouho major s autem vjel do vedlejší ulice, kde jej zaparkoval. Sotva z něho vystoupil, uslyšel v mikronaslouchátku hlas nadporučíka Mirka Vincenta. Ten na dálku ovládal miniletadélko. To mělo kolem sebe ochrannou clonu proti spatření a v sobě umístěnou mikrokameru.
„Pozor! Před to schodiště, pod kterým je ten kanál, zrovna přijeli dva Němci na motorce. A vypadá to, že si chtěj vodpočinout ve stínu.“
„Dobře pane nadporučíku. Neustále je sledujte,“ pronesl polohlasně do mikrofónku, který měl v límci. Pak pomalým krokem došel k novinovému stánku a koupil si noviny.
„Pane majore, už vidím ty dva Němčoury. Jsou pěkně na ty motorce rozvalený,“ hlásil mu po chvíli kapitán.
„Držte se v povzdálí,“
„Rozumím.“
Major Pokorný zrychlil chůzi, a protože měl v paměti nejbližší ulice v okolí onoho schodiště, tak zanedlouho došel na začátek ulice, co vedla ke schodům. Pozorně se poté zadíval ulicí a skoro na jejím konci uviděl motorku s vozíkem a dvě postavy.
„Už je taky vidím. Nějaký čas počkáme. Třeba odjedou,“ řekl a posadil se na lavičku. Pak rozevřel noviny a přes jejich okraj hleděl směrem k vojákům.
 Minuty rychle ubíhaly a němečtí vojáci nadále odpočívali ve stínu domu a nevypadalo to, že by hned tak odjeli.
„Pane majore. Ty jen tak nevodjedou,“ uslyšel v mikronaslouchátku hlas kapitána Skácela.
„Hm, do toho kanálu musíme vlízt co nejdřív. Upoutám jejich pozornost. Až nastane vhodný okamžik, tak rychle vběhněte, pane kapitáne pod to schodiště.“
„Co hodláte podniknout, pane majore?“
„Hodlám je odlákat. Pane nadporučíku, v tom domě, jak jsou pootevřené dveře, je dvůr. Na fotce jsem viděl u zdi bedny. Jsou tam ještě?“
„Ano pane majore.“
„Dobře, jdu na to. Pane nadporučíku, informujte pana podplukovníka o vzniklé situaci, kterou musím takhle vyřešit,“ řekl major, načež vstal z lavičky. Poté vykročil do ulice a vrávoravým krokem se začal přibližovat ke dvojici německých vojáků.

KONEC ŠESTÉ ČÁSTI