Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem... ale nic… a taky jsem jezdil vlakem. Tajemství čekání na zpožděné vlaky v zatuchlých nádražích, mi bylo poměrně brzy dopřáno mým tátou při objížďkách snad celých Čech. Když přišla sobota s nedělí a my nikam nejeli, tak jsem ho podezříval, že mě nemá dostatečně rád. Chyběly mi ty nádražní točené limonády, párky s rohlíkem, nebo v něm, milánská směs a v neposlední řadě žvejkačky, které se zásadně nelepí na, ani pod sedadla. Chtěl jsem mít přeplácaný žaludek každý víkend. O to víc jsem se těšil na další výlet, jehož směr mi většinou táta tajil, jelikož je to bojový úkol a ten se přeci dopředu neprozrazuje, to se rozumí…
      Nakupování jízdenek u paní, co strašně bouchá s tou železnou věcí, kam se strkají béžové obdélníčky z tvrdého papíru, které průvodčí stejně frajersky nacvičeným pohybem proděraví. Roztáčení válců s jízdními řády tak, aby se všechny točily. Pozorování lidí, jak se neumí loučit. Jak klidně odhazují papírky na zem vedle koše, což slušný člověk prostě nedělá. Příchod na perón alespoň o čtvrt hodiny dřív, abych si náležitě vychutnal čekání na ty správné vagóny a mohl výsostně určit, kam si sedneme. Jakmile začal nádražní amplión chrochtat nesrozumitelné věty, tak jsem se se zrychleným tepem začal otáčet na tátu: "To je náš? Je to náš? Že je to náš!", a když konečně odpověděl, že ano, tak jsem s neskutečnou rychlostí vypil, nebo snědl to, co jsem držel právě v ruce a hrnul se ke správné koleji.
      Po nastoupení nastal obřad, zahajující jízdu. Stával jsem se v tu chvíli pánem lokomotivy, celého vlaku, pánem světa se šílenou odpovědností za spoustu cestujících. Víte kde jsem měl řídící pult? No přeci na tom malém stolku pod oknem! Přesněji na jeho okraji. Byl lemován hliníkovým pruhem, upevněným šroubky k desce. První šroubek byl odbrzdění, druhý natlakování a třetí rozjezd. Táta mi vždycky dával pokyn k použití třetího ovládacího "spínače" a já se pokaždé divil, že se vlak v tom momentě skutečně rozjel. To, že si sednul pokaždé tak, aby viděl na výpravčího a poznal tak chvíli odjezdu, jsem pochopil až za dost dlouho, ale i potom jsem dělal překvapeného, abych mu udělal radost. Jen mi na něm vadila jedna věc. Vychutnával si mě (většinou při delších zastávkách ve stanici) tím, že si klidně venku kouřil pod mým okýnkem až do poslední chvíle před odjezdem. Já se bál, že mu ujedu. Svíral se mi žaludek, když jsem už jel a on schválně chvíli čekal v předsíňce vagónu. To má u mě schovaný…
      Možná tyhle výlety byly proto, aby měl ze mě železničáře. Nevím. To se nepodařilo. Ačkoliv to bylo v jednom období mým snem. Veškeré iluze o tomhle zaměstnání jsem ztratil ve chvíli, kdy jsme míjeli, do té doby svatého, pana výpravčího, který si za rohem právě našteloval a vypustil mohutnou slinu, jaké drsný pistolník z divokého západu docílí jedině za pomoci žvýkacího tabáku…
      Jedno mi ale zůstalo. Přiznám se - už jsem to dlouho neudělal, ale příští víkend to asi napravím. Občas si zajdu na vlakové nádraží. Přijdu k pokladně a řeknu si o lístek za několik korun (třeba 53,-). Chvíli to trvá, ale nakonec mi paní pokladní za neustálého ťukání si na hlavu vydá lístek, u kterého mě nezajímá cílová stanice. A jedu. Když narazím na vagón, který má pod oknem stolek s hliníkovou obrubou, tak se usměju, většinou odolám, ale někdy klidně zvednu palec a pomalu se pokouším trefit do toho okamžiku, kdy se vlak rozjede… Zkuste to taky. Budete překvapeni, že to funguje. Nesnažte se to pochopit. Když se trefíte, budete pánem světa. Musíte ale počítat s tím, že máte šílenou odpovědnost za spoustu lidí…