LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #54187
Autor:	PaJaS
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	10.12.2008 09:09
Počet návštěv:	1126
Počet názorů:	15
Hodnocení:	8 3 4
Patří do archívu:	<Soukromý> Montrealer: Smetiště

Prolog

... Jindřišská věž 8.12.2008 (1/2)

Poslední policajt

Poručík Kovařík se do práce moc těšil. Každé ráno vstal (i bez budíku), dal si horkou sprchu a ranní očistu ukončil několikaminutovým proudem ledové vody. Kvůli otužování samozřejmě. Potom si na své sportovní tělo oblékl uniformu, na opasek připnul pistoli a odznak, nasadil čepici a vyrazil.
     Cestu do kanceláře bral jako procházku - kochal se městskými ostrůvky přírody v každém ročním období. Voňavé kvetoucí lípy, pnoucí se růže, zrající jablíčka nebo sníh v korunách stromů. Když dorazil na úřad a otevřel jediné dveře s nápisem "Policie", čekala na něj útulná kancelář se stolem a pohodlnou židlí, počítačem a velkým oknem, kterým přehlédl skoro polovinu města.
     Jak jste určitě správně pochopili, poručík Kovařík byl policista. Poslední policista na světě. Všichni jeho kolegové odešli poté, co kriminalita klesla na nulu a zaměstnání u policie se stalo synonymem pro nudu. I uklízení ulic od spadaného listí bylo akčnější. Béďa Kovařík však měl svou práci rád. Jeho hodnost poručíka byla úsměvná - neměl žádné podřízené, tudíž nikomu neporoučel (tedy nevelel).
     Nejpoužívanější aplikací v jeho počítači byl textový editor, do kterého si psal adrenalinové historky během svých služeb. Třeba jednou mu do kanceláře otevřeným oknem vletěl vrabec. Sedl si na skříň a neposlouchal Béďovo vysvětlování, že má radši letět zase ven. Nedalo se nic dělat a Béďa vytáhnul síť na ptáky. Jakmile ji však vrhnul po opeřenci, síť se rozpadla, vrabec se lekl, pokálel Béďovi skříň a zase odletěl.
     Nebo jindy mu někdo hodil sněhovou kouli do okna. Překvapením na pár vteřin ztratil řeč, na ulici však nikdo nebyl. Přemýšlel, kam se ten výtržník mohl schovat, když na něho v otevřeném okně spadla ze střechy další dávka sněhu. To si Béďa oddechl, že to byla jen příroda (i když ho zatraceně studila za krkem).

     Babička přehlédla vnoučata a zjistila, že oba už spí a spokojeně oddychují. Zaklapla knihu pohádek, tiše vstala a zavřela okno. Do něj však přivřela prsty snědého nenechavce, který se pokoušel otevřeným oknem dostat dovnitř. Ten překvapeně vyjekl, pustil se a padal ze třetího patra na svého bratrance, který zrovna demontoval kola u nějakého (pravděpodobně cizího) auta. Přidušený výkřik upoutal pozornost kolemjdoucího holohlavce, který neváhal ani vteřinu a s řetězem v ruce začal oba solárkáře honit. Babička to chvíli pozorovala, pak si povzdechla a zatáhla závěsy. Ať spánek vnoučat nikdo a nic neruší.

Epilog