Včera odpoledne mi někdo zaklepal na okno. Byl to chlapík už v letech, ale hladce oholený, kterého jsem odněkud znal, ale proboha, odkud? Klepání na okno mám vyhrazeno jen pro dobré známé, a proto jsem otevřel. Pak jsem si vzpomněl – byl to řidič z Pečovatelské služby.
      „Tak, pane K, jedeme?“ oslovil mě.
      „Kam proboha?“ ptám se zoufale.
      „Na Karlák přece. Vy jste určitě zapomněl.“
      „Opravdu jsem zapomněl, ale jste tu zase moc brzy.“
      Bylo půl druhé a u Michaely jsem měl být až v půl třetí. Michaela je moje psychiatryně a jezdím k ní autem Pečovatelské služby, protože tramvaj č.18 bývá cestou zpět neúnosně našvihnutá. Cesta autem přes všecky křižovatky trvá asi 15 minut, protože už máme vyježděnou trasu, na které u těch křižovatek moc dlouho nečekáme. Ale přesto – tvrdnout zbytečně tři čtvrtě hodiny v čekárně bez jakéhokoliv denního světla se mi nechtělo. Dohodli jsme se, že vyrazíme až ve dvě deset, řidič si zatím dá cigárko (nebo dvě či tři), prostě malá poezie nikotinu.
      Řidič mě vždycky vysadí před domem, kde sídlí Michaela, i když přitom musí zastavit na autobusové zastávce. Pak jede zaparkovat auto, což je v okolí Karláku velký problém, protože je tam modrá zóna a "cizinci" smějí parkovat jen na placených parkovištích, což jest drahé. Minule zaparkoval na plácku pro vozíčkáře a včera ve Všeobecné nemocnici.
      Doktorka Michaela jest půvabná kočice, která chodí celá v černém s různými módními doplňky zdůrazňujícími JEJÍ postavu, jako jsou úzké kalhoty nad kolena a kozačky. Samozřejmě se mě vyptává, jak jsem se měl od poslední návštěvy a zda beru pořádně léky. Tentokrát byla zpráva příznivá, deprese byly jen občas. Proto mě Michaela po zinkasování 30 Kč vypakovala, aby se mohla věnovat potřebnějším. Jenže jsem trochu doplatil na strázně automobilové dopravy na Karláku – řidič se ještě nevrátil z parkoviště, takže jsem v té nechutné čekárně musel čekat na něj, aby mě zase odvezl domů, když to tramvaje nedokážou kulturně.