Vojákova noha dopadla na zem uprostřed rozlehlého náměstí, až pod ním zazvonila dlažba. Jeho padák plachtil ještě několik metrů, než také definitivně usedl. Parašutista odepnul svoje popruhy a skutálel se dopředu. Po několika kotrmelcích vstal, již se zbraní v ruce, a běžel vpřed, zdánlivě bez cíle. Z Parašutisty se stal Voják. Okolí zelo prázdnotou možná více, než sama prázdnota prázdnotou zeje. Rozsáhlé náměstí, které sestávalo z mixu arabského a západního stylu architektury, bylo opuštěné. Někdejší letovisko, dnes na první pohled místo totálně bez živé bytosti, avšak se svou upraveností dýchalo a šumělo samo o sobě. Odchod Lidí z města byl zjevně organizovaný.

     Na horizontu se objevily barevné záblesky věštící smrt, to někdo ze země střílel na vzdušné jednotky a naopak. Zřetelné střely se vybarvovaly na černé noční obloze a působily jako pěsti na oko pozorovatele. Ten celou podívanou sledoval nerušeně. Za několik okamžiků sáhl do kapsy, aby si přiložil k oku malou tenkou tabulku tím směrem, odkud se střílelo. Mohl teď nádherně spatřit celou scenérii, jako by se odehrávala deset metrů před ním. Svého konání ihned zanechal a všimnul si u jednoho z domů opuštěné restaurační verandy. Usedl bez zábran na jednu z židlí. Měl teď celé náměstí jako na dlani, seděl na jeho jediném uzavřeném rohu a viděl na všechny tři přístupové pozemní cesty, ale díval se na nebe. Na vzdálený konflikt. Konečně si Voják sundal svoji kuklu, čímž odhalil svou temně černou tvář, což ovšem neznamenalo, že by byl černoch. Jeho obličej neměl ani příliš lidské tvary a až nepřirozeně hluboká černá barva s jasně žlutými panenkami velmi malých a na obličeji od sebe nadměrně vzdálených očí signalizovaly, že dotyčný zřejmě člověkem nebude. Nebo alespoň ne takovým, jak byli Lidé známi do dvacátého prvního století.

     V protějším rohu náměstí se dle Vojákova soudu zřejmě cosi hnulo, a tak tam náhle namířil širokou a robustní hlavní své pušky. V tom samém okamžiku zaregistroval instinktivně čtyři na jeho hlavu mířící hlavně za sebou, z oken restaurace. Všechny měly laserový zaměřovač, který zřejmě Voják cítil. Hbitě se otočil a mačkal spoušť své zbraně, nedokázal to ale dostatečně rychle a jeden ze čtyř obrysů postav ve výloze krámku po něm vrhl paralyzující elektrickou kouli velikosti jablka. Ta ho udeřila do hlavy a když se od ní vyskytovala asi metr za zpětného odrazu, vyslala jasně modrý paprsek, načež se Voják octl v rychlém bezvědomí.

     „Nejsme stroje. Jsme živé organismy, jako vy. To, že jste nás stvořili, na tom nic nemění. My jen opakujeme historii. Měli jsme vám sloužit, měli jsme sloužit k vašemu dobru. Zapomněli jste na Objev 82? Vždyť my neprovádíme nic jiného, než kdysi vy.“ soukal ze sebe parašutista, na židli přivázaný. „To ti nedává právo!“ křičel nejvzdálenější z těch zvláštních Lidí, co jej zadrželi. Právě ten stál v koutě místnosti, ve sloupci stínu. „A vám dávalo právo co?“ tázal se Voják. Těkal z jednoho svého trýznitele na druhého. Nepřemýšlel o ničem zásadním, s lehkostí se usmíval a nechával ty čtyři Lidi, aby se vařili ve vlastním vzteku. „To je dávno,“ připomněl Vojákovi opět ten nejvzdálenější, „Tisíce let. Nebyli jsme tam přítomni. Bývalo by…“  „Nechtěj říct, že bys to tehdy zastavil.“ Přerušil jej Voják svým smíchem, „Ti, co přijdou po nás, také nebudou přímo aktéry. A přesto z toho budou těžit. Vždyť budou žít. A vy ne. Bylo nevyhnutelné, to co děláme, bylo.“ dodal Voják a viditelně mu to dělalo obrovskou radost, že se Lidé nechávají umlátit svými vlastními argumenty tak snadno.

     „Ohánět se Objevem 82. Má pravdu. Ale je to dávno!“ šeptal jeden z Lidí. Všichni nosili světle šedou uniformu a červený baret, jen tenhle jeden měl baret bílý. Také na ramenou se mohl chlubit poněkud plnějšími frčkami. Mluvil ke svým třem druhům, všichni třímaje v rukou zbraň, volně visící kolmo k podlaze. Voják seděl bez hnutí na židli s hlavou sklopenou. Všichni čtyři teď na něj upínali své zraky a delší dobu nemluvili. Až jeden z nižších hodností prohodil do éteru něco v tom smyslu, že bude bojovat o svůj život i o životy dalších Lidí, ale vlastně je chápe. „Chápeme to všichni, seržante, zvlášť když známe Objev 82,“ souhlasil velitel. „Ale je to náš svět a my musíme bojovat.“

      S tím všichni zúčastnění souhlasili. Připustilo se už kdysi, aby si oni udělali z Objevu modlu. Lidé na to neměli co říci. Možná proto prohrávali veřejné diskuze po nastolení Rovnoprávnosti v roce 2109. Možná proto se oni rozhodli Lidstvo zničit. Pokud se nepočítá lidská nevyrovnanost, chuť po moci a zabíjení, bylo jistě právě tohle důvodem.

     Po náměstí se hnalo komando vojáků stejně oděných, jako Voják. Jeden z nich, patrně vůdčí osobnost, sledoval radar, na němž červená tečka poukazovala na Vojákovu existenci. Komando vlétlo do místnosti, kde jej zadržovali a bez ptaní postřílelo všechny Lidi.

          Objev 82: V roce 2082 vyšlo najevo, že Lidé, jak se samozvaní pánové tvorstva již po desítku tisíciletí nazývají, byli asi 200 tisíc let před jejich letopočtem uměle vyrobeni tehdejšími obyvateli Země. Stali se dokonalými adaptabilními sluhy, organickými a biologicky dokonalými ochočenými mazlíčky, mohli se mezi sebou množit a jejich počet byl regulován. Postupně dosáhli vyšší inteligence, než jejich stvořitelé. A své stvořitele, kteří si pozdě uvědomili, jaké chyby se dopustili, za to patřičně rychle zničili. Vyplývá to ze záhadných, ale poměrně rychle a snadno rozluštěných rytin v jeskyních v Grónsku.
     Lidé tenkrát byli tak důslední, že zničili co možná nejvíce pozůstatků po svých někdejších vládcích, z nichž někteří ještě dokázali uletět do "bezpečí" Vesmíru. Globální katastrofa o několik let později pak Lidi uvrhla na úplně jinou úroveň, inteligence byla zdecimována a Lidstvo začínalo svou pouť dějinami, jakoby tu byli původní a měli se začít vyvíjet v lepší, chytřejší druh.