Na mnohých místech pošty visely cedulky, které zakazovaly kouření. Ten však byl dodržován jen nekuřáky. Vzpomínám si, že jsem jednou zaklepal na dveře od místnosti vedoucího poštu. Dlouho se však nikdo zpoza dveří neozval, a tak jsem znovu zaklepal a dveře otevřel. To, co jsem spatřil, se mi navždy vrylo do paměti. Místnost byla zcela zahalena mrakem modrošedivého kouře, který se snad dál krájet. Současně se vyvalil hustý dým, jenž mne začal okamžitě štípat do očí. Zároveň jsem v něm zahlédl obrysy dvou sedících postav u zavřeného okna. Po chvíli jsem podle hlasu v jedné postavě poznal vedoucího, který se mne za dávivého kašlání zeptal, co chci. Za slzení v očích a kašle jsem mu to sdělil a zavřel jsem rychle dveře. O pár minut později oba kuřáci za tuberáckého kašlání onu místnost asi pro nedýchatelnost opustili, v níž na dlouho nebylo možno přebývat. I další historka se vztahuje ke kouření. Jednoho rána se po hale pohybovala skupinka pokuřujících pošťáků, co měla roupy. A pojednou vprostřed haly vzplál jasným plamenem balíček novin, přičemž se všichni rozutekli. Zanedlouho se objevil vedoucí a ten za výkřiku doběhl k hořící zásilce. Jeho snaha o uhašení novin byla dost komická. Po balíčku zachváceném plamínky dupal, přičemž nohavice jeho kalhot měly tendenci vzplanout. Všichni na hale jeho boj s ohněm pozorně s úsměvem sledovali. On nakonec zásilku uhasil, načež řval jako protržený, že toho kdo to způsobil, vyhodí. S lehce ožehnutými kalhotami poté chodil po hale a zcela se vžil do role detektiva. Nic však nevypátral a brzo tahle historka kolovala po celé poště, a to ještě řadu let. Jednoho rána jsem při zapisování do knihy příchodů a odchodů nevěřil vlastním očím. Na řádcích jsem ke svému překvapení uviděl následující jména. Batman Špunt Fandor Julin Dj Bobo A ještě několik jmen, o nichž se dalo tušit, že jsou to přezdívky zaměstnanců. Chvíli jsem střídavě hleděl do sešitu a na vedoucího, co seděl za stolem a v klidu kouřil. Také jsem byl v pokušení se tam zapsat svou přezdívkou, ale rozmyslel jsem si to. Vedoucímu jsem také nic neřekl a odešel jsem z místnosti. Tušení, že to on zjistí nebo mu to někdo řekne, se potvrdilo za pár minut. Za jekotu vedoucí vběhl i se sešitem na halu a začal řvát z plných plic, že těm, co se nezapsali svými jmény, strhne prémie. Na hale jeho ukřičené vběhnutí vyvolalo vlnu pobavení. Samozřejmě, že nikomu peníze nestrhl a večer už i s těmi dotyčnými popíjel v hospůdce, která byla přes ulici naproti poště. I v další historce figuruje vedoucí. Když už se stížnosti donesly až na ředitelství, tak došlo ke strhávání peněž z výplaty některých zaměstnanců. A jedno ráno, den po výplatě, bylo na hale dost rušno i dusno. Skupina nejnaštvanějších pošťáků se rozhodla udělat vedoucímu uvítací výbor. Ten ničeho netuše kráčel po chodbě ke své kanceláři a před ní byl obklopen oněmi pošťáky. Takový příval nadávek asi ještě nikdy předtím nezažil. Vzápětí byl dvěma zaměstnanci vyzvednutý do výše, přičemž zrudlý v obličeji třepal rukama i nohama. Pak zažil expresní přemístění do své kanceláře, v níž se poté zamknul a po celý den s ní nevycházel a pro nikoho nebyl přítomen. Pozdě v noci pak z pošty utíkal přelezením plotu, zatímco u hlavního vchodu na něho marně čekalo několik podnapilých pošťáků. Poté několik týdnů nechodil do práce a svou údajnou nemocenskou trávil neznámo kde. Je ještě spousta historek, co stojí za na psaní, ale o nich zase někdy příště. |