Prolog |
|
Napořád III. |
Děj I. Minulý týden. Měsíc. Rok. Nevím, došel jsem prostě zase zpět. Na místo počátku. Na místo plné počitků. Nedokáži je od sebe rozeznat, většinou splývají v jeden a nakukují do okna mého pokoje. Občas i vejdou. To se potom krčím při stěně cáry světa kolem pasu, plynule přecházím do řevu, střepy z oken si řežu žíly a moje vlasy se válí na zemi. Spíš na plovoucí podlaze z různých tváří a pekelných vizí. Lidé jsou stvořeni pro nerozumění druhým. To jsem se již naučil. Na tomto místě je to nejvíce patrné. Zde vychází zárodek té choroby. Nebudu s ní bojovat. Nemá to smysl a já jsem unavený. Znovu slyším vlny. Její volání. Neexistenci a nekonečný zápas o symboly. V pokoji je tma. Intermezzo I. Sílím. Každý další den je pro mě utrpení. Ale nalézám v něm sílu. Sílu říct si :,, Ještě tento den." Samozřejmě při procházkách na trávě ztrácím povědomí a svojí malosti, a svojí toue po sebezničení, sebevraždě. Občas se ten motiv jen protne s mojí rukou jako ostré stéblo trávy. Poráží mě k zemi tlukot křídel a tvůj smích. Nemůžu tě slyšet. Slyším. Záhy jako v obrovském sále, jsem bos a tančím. S mnoha ženami bez tváře. Bez tvaru, bez citu. Vím, že cíl je, dostat se k tobě. Záhadně mi ale unikáš. Každý den. Děj II. Skrz verše se promítá můj minulý život. Čas uvědomění, čas prozření, čas vykoupení. To vše zní v mých básních sytým vokálem. Ale jen v pozadí. Lehce prostupuje. Nikdy však natolik, abych ho mohl zahlédnout, uchopit a dospět k uvolnění. Proto je blíže spíše zařezávající se stéblo trávy a nenávist než blaženost stavu při nákupu odpustků. Nevím, co si vybrat. Obojí stejně vede na nejnižší stupeň choroby, která se nezadržitelně šíří. Naše mentorka to ví. Učí nás v zpytující masochismus skrz druhé. Zdařile. Intermezzo II. Svoboda. Prometheova játra se bouří ve větru. Nechutnají havranům, ani samotnému Bohu. Sysifos koulí svůj úděl do vrchu. A Atlas drží na ramenou břehy utrpení. Heraklovy sloupy skrývají cestu do labyrintu jasu, tepla, monster a toho nejhoršího. Individuální mysli. Každý, kdo překročí práh Herkulových sloupů je nucen postavit se tváří tvář svým touhám, svým myšlenkám, své chorobě, své šílenosti. Jenom duchové beze smyslu vycházejí z této cesty. My o tom víme. Naše pouť na pobřeží je podobná. Nikdy si to ale nepřiznáme. Konec Myslet si, že někdo z naší skupiny by mohl být jiný než ostatní, je děsivě naivní. Ani ona, on, ty, já, naše mentorka, nikdo. Všichni jsou ubohými karikaturami svých cílů, není to hodné odsouzení. Záchrana?..... |
|
Epilog |
|
Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Pan Japko', 07.11.2008 23:33.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|