Jedno odpoledne jsem se nudil a psaní tohohle mě zabavilo. Třeba vás někoho pobaví.

Hamada skvrnitá se nudila. Nudila se tak dokonale, že jí z toho slzelo dvousetjedenácté oko. Podrbala se drápem na břiše a obrátila se v turbosoláriu na druhý bok. Solárium si dávala proto, že byla po demolici jednoho většího planetárního sídla na levém boku nepřirozeně opálená a večer si chtěla povyrazit na galaktickou diskotéku v mlhovině Draka. V tangách, jak jinak. Přerušila proto demolici s tím, že práci dokončí zítra z oběžné dráhy a vrátila se zpět do lodi. Cestou využila časové dilatační spáry a nařídila si kúru v turbosolárku, aby šupiny získaly jednotný odstín opálení. „Ti mrňousové byli ale neodbytní.“, pomyslela si, když zobákem upíjela kumči saké. Byla galaktický sauroid, takže výbuchy konvenčních zbraní jí nemohly ublížit. Měla bojový skafandr, ale ten když se rozpálí, krom toho, že je uvnitř docela slušný hic, šupiny se v něm zakalí a získají nechutný zelený odstín. Sauroidi bývají také zelení, ale to je buď příznakem nedospělosti nebo zkřížením s nějakou podřadnou (jakoukoliv jinou) rasou. Zelená na galaktické zábavě prostě nebyla přípustná. Proto Hamada podstupovala tak nudnou a zdlouhavou kúru, aby se jí šupiny zabarvily alespoň do hněda anebo ještě lépe do modra.
Najednou zaslechla charakteristický zvuk svého vyzvánění. „Ha skvělé, někdo mi volá.“, pomyslela si, „aspoň nebude nuda.“ Dvoustýma až dvousetdvanáctýma očima minula cedulku varující před používáním intergalaktického telefonu v soláriu a odklopila víko. Nahnula se a sáhla čtvrtou rukou na zem, kde ležel odložený bojový skafandr. Odepnula z něj pouzdro s telefonem a zalezla zpět do solárka. Vytáhla přístroj a věnovala se stopadesátým třetím párem očidel displeji. „Volá Karuxkrm.“, blikalo na něm. Zavrčela. Tenhle týpek měl jen něco okolo stovky očí, šest rukou, ale poměrně hezkou bradu z bradavic. Nejpříjemnější byly jeho masáže – vlastnil totiž 16 párů nesmírně citlivých panožek, kterými své partnerky přiváděl do stavu vrcholné blaženosti. Měl krom toho ještě další vadu a sice, že volal zásadně ve špatný čas. Kupříkladu jako tohle dopoledne. Hamada byla uprostřed práce. Vlastně se jí právě postupně dařilo likvidovat odpor pozemšťanů, když jí najednou zavolal. „Nepoužívejte intergalaktický telefon v bojovém skafandru.“, nepřítomně přelétla očima varovný nápis na kapsičce, když z něj telefon vyndávala. „No ano?!“, začala hovor normální otázkou, ale okamžitě se lekla a ztišila hlas. Skafandr měl totiž zabudovaný poměrně výkonný megafon za účelem šíření paniky mezi nepřáteli. Docela fungoval – její nevinná otázka zněla těm pod ní jako strašlivé: „Groaaarr!“ a zbourala střechu na věži nedaleké, pravděpodobně náboženské stavby. No a jen o chlup nepoškodila obvody přístroje a sluch přítele na telefonu. Ztlumila hlasitost a pokračovala: „Promiň Karuxkrme. Zastihls mě uprostřed práce. Teď nemám čas.“ Řekla a uhnula před neřízenou raketou. „Aha. Ty promiň. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli budeš dnes večer v Dračí mlhovině.“ „Jo plánuju, že zajdu.“, odpověděla a sestřelila bojový letoun. „Bezva. Víš, mě... opustila mě Mia a... potřeboval bych zahnat smutek...“ „Chudinko. Budu tam.“,pípla účastně, přičemž rozšlápla dav rozohněných obránců jedné barikády. Skvěle, díky. Tak pa večer.“ „Pa, pa.“, odvětila a zmáčkla červený telefonek. No a teď volal zase. Vytáhla přístroj z váčku a drápem zvedla hovor. Pytlík odhodila vedle svého vysvalovaného stehna. Ušklíbla se, ikdyž tentokrát volal celkem v příhodnou dobu. „Copak Karuxkrme?“, zeptala se co nejmilejším tónem. „Ahoj Hamado! Nemůžu se tě dočkat.“ „Skutečně? To je milé.“, usmála se. „No... Cítím se tady hrozně osamoceně a navíc nevím, co si mám vzít na sebe, abychom spolu ladili.“ „Ó, to je skutečně milé, že voláš.“, usmála se Hamada, protože barvy byly pro galaktické sauroidy vážně moc důležité. „Myslela jsem, že si vezmu purpurová tanga a zlatý vršek.“, protáhla svůdně. „Páni...no tak dobře. Mám jeden oblek, který by k tomu ladil. Mrknu ještě do skříně, budeme báječný pár.“ „To doufám.“, odvětila. „Kde teď jsi?“ „Nevím, letím na autopilota dilatační spárou, abych stihla... kosmetiku. Ale v osm tam určitě budu.“ „Dobře. Budu tě čekat pár minut po osmé U báječného Axe.“ „Fajn. Tak zatím pa, u Axe.“

Mezitím se z váčku telefonu vymotal řádně dezorientovaný holub. Hamada ho tam náhodou nabrala, když po prvním hovoru s Karuxkrmem uklízela telefon zpátky. Nevšimla si ho – jak taky. Kdo by si v bitvě s liliputy všímal komára, který letí kolem. Komár... tedy holub zkusmo zamával křídly. V hlavě mu hučelo, ale všechno okolo zase dostávalo zpátky svůj rozměr a tvar. Slunce bylo nahoře a pod ním cosi tmavého, kus nalevo se tyčila zelenohnědá hora. Vanul teplý větřík. Hamada si spokojeně povzdechla a znovu se otočila: „Už to skoro bude. Tak naposledy.“

Holub poplašeně nadskočil a rozletěl se pryč. Ta hora se na něj začala řítit! Mával křídly jako o život a stoupal blíž k žhnoucímu slunci. Cestou minul na hoře hezkou řádku jezer. Zdálo se mu, že se na něj nechápavě a vyděšeně koukají. Pak ale jeho pozornost upoutalo to slunce. Bylo totiž podivně podlouhlé s tmavšími podélnými rýhami, vůbec nemělo správnou sluneční barvu a nezvykle moc hřálo. „Kruci, co to s tím sluncem dneska...ZZZZAP!“, řekl si holub, ale nedořekl, protože vletěl do obvodů turbosolária. To zajiskřilo, zablikalo, zajiskřilo a uškvařilo ječící Hamadu zaživa.

A pozor na holuby! ;-)