"Beruško! Slunéčko moje sedmitečné!", odříkal s posvátným nádechem starý pán a nekontrolovaně se zubil na černočerveného broučka na nejvyšším výhonku nedávno zasazené květiny u parapetu okna, které mu ten večer skýtalo rozhled po krajině, nádherně zalité západem slunce. "Fugit irreparabile tempus", si krátce povzdechl a uznale pokýval hlavou, pokrčil koutky směrem k bradě, ze spodního rtu udělal převis a upřel pohled do lesních hřebenů na obzoru. Dnešek byl dobrý den, to se mi bude dobře usínat, pomyslel si. S tichým klapnutím zavřel ohmataného Senecu, obřadně vyklepl dýmku a se slovy "Finis coronat opus", zkurvil jediným scvrnknutím na podlahu beruščino celodenní snažení.
|