Klepat |
Člověk je jako přilepený papír na kusu skla od podobného úskalí pocitů, na které se denně musíme dívat. Prožívat. Měli bychom. Nebýt odseknuti od každodenního ruchu skrz alkohol, drogy a vlastní šílenství. Každý den prožitý v teple v posteli, u stolu, na gauči s knihou v ruce, je velice příjemný. To bezpochyby. Avšak jakmile strávím více podobních dní, nějaká část mého já začne klepat na dveře od mé cely a zlehka zjišťuje náplň celého šicího stroje. Ten mi leží na zemi uprostřed místnosti a já se na něj snažím nedívat. Odvracet svůj zrak na brožurku z kapsy svého kabátu. Na brožurku k návodu a splnomocnění úvodu do mýtin a pahorků skrz polibek nad dámským kotníkem. Bez punčoch. Převrhnu si nadějný vztah myšlenek a života přes židli plnou různých připomínek a lidských zbytečností. Přes poslouchání popové hudby až po vaření na grilu a opekání svých nepravých úsudků. A ten pocit mě spaluje. Nechci navazovat nic, co by mi mohlo ublížit, co by se mě mohlo dotknout, skrze mlhu nepřístupného skřehotání a skrze tvojí plačtivou snahu o vysvětlení pojmů. O snahu vyříkat si věci, o kterých netuším, že jsou možné. Tenhle kontroverzní posudek na moje stihomamy, pivo, pito, burčák, absinth, kokain, sbírka motýlů a staré ponožky, je v zásadě velice střízlivý. Tím způsobem, že neříká nic a zároveň všechno. To je asi klasický výrok těch, co píší podobné věci. A já do toho spadnul. Přímo do nohou a ostudy štrůdlu s vtíravým jablkem. Často jsem se chtěl procházet po nočních ulicích. Je tam zima, nebezpečí, nuda a spánek. Onemocněl jsem z těch azbestových pohovek, na kterých jsem přespával. A přitom se díval na tvoje oči jak se chvějí v záškubech noční můry. /Snad se Ti nezdálo o mně?/. Jsem osamělý ve svojí nabídce klepání na špatné dveře. Klepat se nevyplácí.
|
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|