Dílo #52361
Autor:Killgore Trout
Druh: Denní (s)potřeba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:07.10.2008 00:26
Počet návštěv:894
Počet názorů:3
Hodnocení:1

Prolog
Text, k jehož napsání jsem byl inspirován natíráním babiččina plotu, takže: žádný zázrak.
Barvy
Míchal je s chemikáliemi nejvybranějších vůní, namotával na špejle ne jako špagety, ale spíše jako medové mlsání. Když se vazelínová masa valila dolů zpátky do plechovky v těch nejpomaleji rychlých slévech, uznal za vhodné jít na věc vážným pokývnutím hlavy a jemným zamručením. Když kráčel notně vyšlapanou cestičkou ke zdím nebo k plotu obíhajícím jeho hnízdečko samoty, plně si uvědomoval tíhu barev a výpary z kbelíků se valící jako kouřové signály přes sem a tam se vychylující víka.
        Už je tu a vidí. Oprýskané pletivo a krátery opadaných omítek. Bude lékařem, datlem na kůře, jen místo sbíjecí něco v tom smyslu jako štětec nebo váleček. Už první vrstva pokrývá zrezlou špínu, barevné kapénky ulpívají na rukavicích, botách, kůži od zápěstí k loktům, protože tričko bez nápisů, leda s instrukcemi k praní za živa, ve vlasech datla všepatlala. Vidím je zasychat, vnikat do tukových váčků, zalévat lůžka na chlupení. Poslední kapičky barvy se lesknou na zapadajícím, když je dnešní práce u konce, oddych.
        Vidím ho, jak se dívá do zrcadla, ale mě dozajista neuvidí, protože vím, jak se schovávat, uchovat si nevědění ostatních. Hledá znečištění, ale marně. Zachytávám údiv na orámovaném kusu skla. Nečekal, že bude čistý, a už vůbec ne to, že bude stále čistější, ale to mu teď nesmím prozradit, pozná sám ten vývoj. Ale teď jde trochu udivený, trochu polekaný spát, doufejme, že usne brzy. Bude zítra den odpočinku, bude se přemítat o nitru, o dalších možnostech, o tom, jak pokračovat a přežít? V noci toho málo naspal, po probuzení v časných ranních hodinách si ani nevzpomněl na sen, v němž se topil v barevném moři, ostatně, kvůli bublinám vzduchu vzlétajícím k hladině se probudil. Vykonal rituál rozcvičky: poklepal kotníky ve stoje, strčil si nohy za ramena, za krk a kamkoliv to ještě jde, postál notnou chvíli na hlavě a při tom všem myslel na kávu, a vodu, která se už blíží bodu varu. Vyplnil spojivky vodou z lavoru, vyhnal suché bubáky z obou nosních dírek, protřepal si postranní otvory malíčkem až mu v hlavě zapraskalo, ostříhal si nehty zablácené barvami odminulýchdní, oholil si zbytky drátů na tvářích a taky pod nosem a na bradě, ať je všechno hladké, připravené k denní práci a chlebu.
        Při některých činnostech se díval na svůj obraz, něco mu v tom vzhledu chybělo, ale nedokázal by mi říct, co přesně. Pokud by někdy měl schopnost náhledu za vnější slupky věcí, určitě by nyní věděl, že cosi ztratil, a soustředil-li by se na chvíli, před očima by se objevila věc nebo vlastnost, která se zaběhla. Mohl by ji lapat, stopovat k uštvání chodidel, polapit ji a dát si ji tam, kam odjakživa patřila, doplnit se, být zas kompletní bytost, složená skládačka. Ale neměl takových darů. Jen na poslední vteřinu uviděl záblesk očí, když se vzdaloval od zrcadlení. Musel jít.
        Navlékl se do pracovního stejnokroje, vzal do rukou barvy, natírací náčiní a šel ven z chatrče nebo co to bylo. Ano, ale spíše chata, uvědomuji si, když jej vidím vycházet a slyším jeho kroky scházet k pletivům a zdem prorostlým vegetací. Dnes bude pokračovat v úkolu - vnucování kapkám barvy vtěsnat se do průrev vyžraných rzí. Sleduji ho při té lopotě. Funguje jak strojek natáhnutý klíčkem do závratných hloubek a otáček, barva stříká v jemných sprškách z roztočeného válce, hledá si domov v záhybech drátů, ve žlutavých prériích pokožky.
        Vidím, jak se dostává k hustému zakeření - je to něco z Alenky v Říši divů: chápu, co se mu všechno honí hlavou. Kam jen ta díra vede? Ale žádný bílý králík neukazuje cestu, je tu sám se svými laboratorními myšmi v labyrintu hlavy, ale ty mu neporadí, jak postupovat nebo snad prostoupit na druhou stranu, je-li to správné, vydat se skrz a uvidět plot z jiných stran, jinýma očima toho, co utíká před sebou samým. Klečí na mechové zemi, barva se vsakuje do pod větvemi nezúčastněně šumivého keře, po dlouhé době neví, jak dál.
        Naposledy si tak bezmocně připadal, když dostal úkol natírat, ale nemohl nalézt barvivo, ni špachtle, ni štětce či válečky. Dlouhé dny hledal v podrostech zatoulané předměty, které mu jistojistě byly přiděleny, až se jednoho dne probudil v sadu mezi uhnilým ovocem, s vysněnými nástroji ve zkřížených rukou - kdybychom už tehdy do příběhu mohli vstoupit, viděli bychom ho jako faraóna bez domova hrobky, a už mohl vstát do dne a konat to, co mu jest souzeno.
        Teď ale nemůže - před takovou zkoušku dosud nebyl postaven. Navíc: ta díra tu nikdy předtím nebyla. Někdo musel přijít s kleštěmi a vytvořit ji vlastní silou a vůlí, být hybatelem plotu. Ale proč? Chtěl se dostat dovnitř, nebo dát příležitost tomu, co žije uvnitř dostat se ven? Může vůbec teď, před místem chyby v jinak dokonalém oplocení, vkleče v myšlenkách dojít k významům věcí, které se dějí a mohou dít v závislostech na dalších akcích? Neví-li, nevíme ani my, můžeme být jen svědky toho, jak zkouší prostrčit ruku dírou - Kolik nohou a rukou mohou uvolněné dráty pojmout, aby se tělo provléklo jako ježek z klece ven?
        Ač jsou jeho pohyby řízeny promazaným počítačem, je v tomto anomálním momentu neopatrný, neřkuli nešikovný. Zpola obnažené ruce se při pohybu zpět do bezpečí zahrady odírají dír díra jí o ostrou hranu překrojeného kovu a při šoku z tahu ucuknou a rozšíření. Vzniká řezná rána a bolest vystřelující k procesoru. Je to něco nového. Takový pocit by se dal paspartovat a někam snad zavěsit, na takové zmatky myší v chodbičkách se nezapomíná.
        Díra v systému plotu pro něho již přestala existovat, je jen pohled na zápěstí a barvy stékající z narušené tkáně: vazká tekutina si to řine po kožních destičkách dolů do jamky, pak po lokti pomalu skapává do mechu a připojuje se k již hluboce spícím kapkám barvy pár sladkých stop od zemí. Výron ale neustává, přestává být výronem, mění se na líný proud lávy a taky tak chutná a pustoší tělo zem, po které kamsi spěje.
        Už klidnější z kapsy vytahuje lahvičku s ředidlem, odšroubení a pár kapek do rány: sledujeme boj dvou tekutin, látky a protilátky. Ačkoliv je barva stále řidší, přestává vytékat, mísí se víc a víc se sérem a tak se dostává zpět do řečiště. Syká bolením vnitřních prostorů, jejichž ozvěnu nebude nikdy schopen poznat, ale bolest nepřerůstá v agónii, pozvolna přechází do příjemného chvění a jakéhosi záchvěvu svalů kdesi v okolí slabin.
        Prožívá něco, co bychom mohli zkušeně popsat jako extázi, není si vědom toho, co dělá, nebo lépe viděno, nedělá. Je někde jinde, zatímco tělo sebou háže ve zvláštnostech záchvatů nadpozemského tance. Uviděl něco, co bychom na těch místech spatřit nemohli - ducha svatého, syrový flák světla kdesi nad zemí na druhé straně, za rozrytým pletivem. Abychom uslyšeli jejich astrální hovor, museli bychom se naladit stejnými prsty jako on. Měli byste teď cítit silné křeče v rukou, když mě následujete ve čtení a poznáváte, že duch mluví o dalších úkolech, o zcelení otvoru, o půstu, o nalezení štěstí v sobě samém. Po vidění shledal, že se den přiblíží k obzoru, že první ptáci usínají na větvích a světla hvězd začínají prosakovat purpurovým plátnem.
        I odebral se do své chaty, vědoucí, že další bdění bude ve znamení oprav a vzpomínek na dokonalost. Snění bylo prázdné jako smrt bez smysluplného předchozího žití - ale vstal z postele odpočatý, to se musí nechat napsáno. Když se na sebe zas a znovu podíval, ucukl zprvu leknutím, pak hnusem: kolem očí krápníky zaschlé barvy. Jak se mu tam dostala? Vystříkla snad v přespříliš horlivém tahu z chloupků štětce? To by snad cítil. Jediné vysvětlení bylo v té chvíli takovéto: nesprávně pokládá své ospalky za barevné žmolky. Jenomže další chvilka přinesla jiné rozgordění: Ony ospalky totiž nešly smít vodou. Zatíná si prsty do kanálků v záhybech víček, vrhá si celé dlaně vody do obličeje snad jako facku. Nemožno. Hledí na svou barvou podlitou tvář a pouhé pomyšlení na včerejšek je příkaz rukám, aby našly lahvičku s těkavým lékem. Namáčí kousek hadru do libě čpavého ředidla, a pak, opatrně, jakoby se bál, že ublíží citlivým očím, je zavírá a pomalými krouživými pohyby obtiskuje barvu na hadřík. Trochu to pálí, ale zabírá. Jeho pohled se opět setkává s tím druhým, na druhé straně za mozkem, čistota.
        Není ale čas nad něčím se podivovat či snad si zoufat nad zlým údělem, je čas vzít do ruky smotek drátů, kleště a jít na věc obmotávání zaplétání do vzorce. A to už klečí v milosrdném stínu ne katedrály, ale dřeviny nižšího řádu, kleští pásma, ohýbá je a obtáčí jejími konci roztrčené škleby pocuchaného hrazení. Jaká to hladkost pohybu ohybu ohmatu! Jeho prsty snad konečně poznávají boží vůli, protože v kratičasech spočinutí ve struktuře celku má pocit nikoliv jeho kmitající kosti, ale celá jeho bytost, že se stává součástí něčeho napleteného na sloupky kolem místa každonočních snění, proudí ve flexích obarvených drátů, roztáčí se na konfluencích a rozbíhá se všemi směry, kamkoliv, třeba i zpátky do bodu nula, kde teď rukavičná dokončuje reparaci.
        Záplata ale také potřebuje ochranu. A tak štětiny penetrují povrch vláken, ve vehe vehementně až nátěr opět spočívá na mastné kůži. Ale podiv: pigment nezarůstá, nýbrž stéká neškodně do půdy, nezanechávaje ani cestičku plže, a to prosím není vinou promaštění. Jako když rtuť koulí svými molekulami po stěně. Že by se dnes chovala jinak? Nevěděl jsem, že mohou být náladové, jednou si usmyslí, že bude neodbytným klíštětem, podruhé kluzkým úhořem. Ano, podobné věci mohly prolétávat jeho hlavou, pokud by už tehdy nebyl stižen chorobou lhostejnosti.
        Podvědomě si po dnešním střetnutím s barvou z očí nakázal, že bude nadále brát stav věcí takový, jaký je - vybral si spokojení se vším, uvědomil si, že všechno, co se může přihodit nebo taky nepřihodit, se může stát v čase zařazení do řetězení událostí normou. Žádná odchylka, jen perfektní normalizace. Utřídil si tak život - stal se pro něj jednodušší, nepotřebný k pochopení. Nutnost poznat smysl žití se vytratila, smrštila do podoby štěnice, kterou je nutno zašlápnout nebo ji nechat a dívat se, jak zajde hladem, protože krev se netočí, byla vytěžena a nahrazena něčím novým.
        Ale to už se zas smráká. Zítřek bude znamenat meditaci v zahradách, hudbu uvnitř v sobě, záda opřená o mrtvé zdi porostlé nezbytným břečťanem, a už se ukládá ke spánku, bere se do náruče a s něžnými slůvky na rtech se obaluje peřinou. Bude se mu zdát o životech mezi husím peřím, dokud někdo neprotne nožem povlečení a z útrob se vyvalí ven chomáčky bílých duchů a on nebude padat mezi mrholením k podlaze, ale to už bude vzhůru a čilý s úsměvem, neboť dnes bude po dlouhé době sám sebou.
        Ve chvěvu listoví a šlahounů se pohla taky jeho duše - obílené opěradlo skýtalo chlazení pro páteř a květy ledvin, myslelo se, tedy, přesněji, plod se zazmítal, je bez vad, ale pořád nenarozen. Pohlazení na ploskohlavě, šimrání odněkud zvnitřku, podrbání nestačí, musel by se napřáhnout do sebe, projít traktem až k své nenarozené, a ten pocit si zažít hned nespočetněkrát než by odezněl.
        Ve věčnosti se přemítá o běhu jsoucen k neběžení a rozkmitům odznova jako o život. Je to jako zrychlený film, s tím rozdílem, že nejde zastavit, ani zpomalit, jen zrychlit. Nedá se odejít bez rozloučení, nelze přerušit představení vlastní vůlí, připadá v úvahu pouze násilné přerušení vpádem nebo taky předčasně spadanou oponou. To se potom nelze bránit, nedá se nic dělat proti vytrhnutí ze sledu scén. Člověk se musí slušně rozloučit a čekat.
        Ve skutečnosti ale nečeká. Toky a přítoky časových jednotek jej obtékají, jako by byl inertním tělesem neschopným se vpít do reálného okamžiku. Cítí, že se duch znovu blíží. Zaplavuje ho teplo smíšené lechtivými doteky padajícího listí a už vidí. Je to anděl světla nebo snad posel pekla? Mluví k němu. Pozvolný monolog nepřipouštějící námitek, otázek, pochybností. Teče z něj čistá pravda? Slučuje se s možnými lžemi ve vzduchu nebo je zatlačuje do podzemí? Jak je možné, že nebeskému jazyku rozumí zřivějasný smrtelník?
        Nerozumí, ale ví. Při tom setkání není slov, není jazyka. Je pouhé střetávání a míjení, svatba duší. Takový je kontakt: významy ve světelných náznacích, v proměnách tvarů, ve zvlnění zvuků, v přefiltrovaném ovzduší, protože tehdy je vláha okolí vdechována a vydechována jako hnojivo mrtvých...
        Nebudu dále napínat a pokusím se o překlad a výtah celého rozhovoru: V jeho mysli se vytvořila idea úkolu, dříve mlhavá, nyní jasná ne jako slza, ale míza zachycená hledáčkem než zmizí mezi oblázky. Bude stříhat. Špatně pochopil znamení pod rozvětveným příkrovem. Neměl zacelit, měl rozšiřovat už započaté dílo. Laskavost ducha mu ani nepohrozila důtkami, jen se usmála zvlněním světla a ukázala ke keři. Vem si své náčiní a otevři průchod dalším. Cítil se provinile, ale povzbuzen duchovou vírou v něj prožíval jakous takous radost mírným, sotva rozeznatelným úsměvem. Z čistého nebe přišla noc a úsměv přestal být vidět nadobro.
        Po předchozím dnu, jenž byl ve znamení odříkání, a tedy hladu, nadešel den opatrného naplňování - štípací nástroje nachystány pod polštářem, je třeba se jenom probrat a podívat se pod vzít a jít. Ale předtím hygiena: otření koutků nejen očních, ale i ústních. Pro jistotu vypil lahvičku se sérem a mocné přičichnutí si, bude mu chybět. Posilněn, rozhodnými šlépěji si zkracoval cestu k. Skrýš. A v ní pořád to místo. Ale co je zvláštní: ani známka po předchozích úpravách, vše jakoby srostlo v jedno propletení pletiva. Jak už víme, nepozastaví se.
        Sice neví, jak velký musí být otvor, nicméně krájí řeže stříhá. Pro jaké bytosti je určen, nad tím se však pozastavuje: další mého druhu, nebo tvorové, o kterých se mi zdává? Žijí v lesích, jež znám jen z vesmírů imaginace - třeba ve skutečnosti vypadají jinak, víc tmy, víc neprostupnosti, víc barev? Třeba jsem si je tak vytvořil, že kdybych o nich nesnil, nemohli by nikdy existovat. A ty pralesy! Žít v nich, nemusel bych se starat o své pletivo, staralo by se samo o sebe, protože by bylo, ne, je živé. Roste a rozrůzňuje se vlastní vůlí k životu stejně jako já. Měl bych konečně někoho sobě rovného. Pořád neví, ale řez střih kraj dokončuje.
        Čeká. Kdo mu přijde přileze připlazí se naproti - visí to ve vzduchu asi tolik jako vážka na kořist. Hlavou se mu plíží přízraky. Kdybych je viděl jasně, uměl bych je vyjmenovat, jinak jen nerozpoznatelná barva v očích. Co se děje? Splnil úkol - nebo to bylo prosté přání? Něčí rozmar? Zkouška oddanosti? Najednou zvuk. Vibrace a třas plocením, stejné jako když skupina nepočtem paží lomcuje s konstrukcí. Ale nic není vidět. Jen se dotýkat rozkmitaného pletiva, jako kdyby samo ožilo a chtělo splývat s jeho bytím, hovořit kmitočtem řeči, ale nic. Kdo mu to vyloží? Přichvátá snad rozevlátá figura a vysvětlí a poprosí o úsměv a zamáv na skrytou kameru? Myslím, že to bude složitější.
        Drží se spojů a čeká. Mám sto chutí k němu sestoupit a pozvat na kobereček, ale vím, že to nejde. Jsme od sebe odděleni ne oplocením, ano mnoha desítkami stovkami let. Skoro bych se podíval do kalendáře, kolik přesně roků to už je, ale to bych musel nějaký vlastnit. A on. V tom nevědění klečí a nejistota krájí už ne ohradu, nýbrž jeho mysl na desítky stovky plátků, míchají se dohromady, vytváří se střihový text myšlenek. Už nejsou v bludišti - jsou v hladomornách nečinnosti. Smysl se vytratil, šel si zdřímnout, třeba ho nějaká dobrá dušinka probudí, aby se doplnil na místa, kde je žádán. Ale za plotem není dobro ani zlo, pořád jen to a to dohromady - kéž by to čekatel věděl!
        Čeká až se vyklube. Něco se přeci musí dít - nějak vyzrát do plodu. Pořád hladoví - a na druhou stranu se větve stromů v sadu osvobozují od tíhy hniloby a obsypávají se květy. A jakými! Pokud by byl jako tenkrát se zkříženými znaky moci zařezán do sarkofágu suchých trav, ucítil by vůni nového ovoce, ale: vonělo by mu? Nezvracel by pod sebe, aby se mohl odlepit a odejít se nadýchat čerstvého výparu barev? Není jako tenkrát - změnil se. Do smíření. Vzal si od někoho do hlavy, že má čekat. Je to tak, jak to je.
        Čekání na příchod je asi jako vadnutí, takže zatímco se pecky obalují dužinou, postava v přítmí sesychá zevnitř. Už nemá vidiny. Pociťuje barvu ve svých nitrech v nitrech v nitrech jak se nepřevaluje, nebouří se, ale zachytává se na stěny a zůstává tam, mění se v nátěr. Je docela dobře možné, že otáčení klíčku, který byl na počátku natáhnut, se zpomaluje. Pokud chcete vědět, co se mu střídá hlavou, prosím: žije jinde obehnán živým plotem z obrovských pralesních velikánů, šťastný, že má s kým dýchat a pro koho, že květiny obnažující své blizny jsou jen pro potěchu jeho očí, že nic není obráceno ven, ale dovnitř, přímo do středu jeho duše. Jinými slovy - prožívá ráj. Ale pozor: ne za odměnu, že posloužil, byť nevěděl komu vlastně, nýbrž za trest. Dostal možnost uprchnout, vytvořit své vlastní světy - nevyužil ji. Nechť mu je ráj jeho vlastním peklem. Ať zešílí prázdnotou dní a nocí pod korunami džungle, třeba ať zezelená, stane se zdí z kmenů, ztratí cestu ke smyslu. Jen ať si bloudí po chodbách, které nemají vchod ani východ, třeba se rozplyne, ale to by dostal další šanci. Tak laskavý nejsem.
        Někde v šeru stmívání je čistší místo - kdybyste si v něm posvítili svoláním světlušek, viděli byste jasně lepkavou kaluž čehosi různobarevného. Pokud byste dbali mé rady vydržet chvíli a dívat se zblízka, byli byste svědky vsakování do mechu. Uposlechli-li byste mého varování a ukryli se za ševelení zeleně, koutky očí byste spatřili stíny deroucí se skrz prořezaný otvor do zahrady. Nedivte se: některé přízraky by se zabydlely v kompostech, zašly do země, nebo by prostě jen plenili ten prokletý ráj.
Epilog
Legrace, že?

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 07.10.2008 00:33.

Názory čtenářů
07.10.2008 08:41
Mario Czerney
neboj, štěstí si tě najde
07.10.2008 11:59
Killgore Trout
Neboj, nebojím se.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)