Dílo #51702
Autor:marvec
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:13.09.2008 00:15
Počet návštěv:691
Počet názorů:4
Hodnocení:4

Prolog
Měl jsem rád stín stromů, říční proud,
štíty hor, co nejdou překlenout,
krásnější svět vůbec nehledám...
Genius loci
Přesně tak jak je psáno v prologu zpíval Michal Tučný v písničce Tam u nebeských bran. Sadím teď doma a zrovna ji hráli v rádiu. Já si vzpomněl na místo, kde jsem tak intenzívně zažil tenhle pocit. Netušil jsem tenkrát, že to je právě ono; že tu situaci si budu pamatovat už napořád. Vím, člověk si třeba víckrát v životě řekne, že je tady rád, že se mu líbí to, co vidí kolem sebe. Nemusí to být zrovna nějaké univerzální všeobjímající dobro. Stačí taková ta chuť situace, kdy si člověk pomlaskne, jako by jedl sladký plod stromů z dalekých krajin, a řekne si prostě "jo". Nebo "maktub", jak to napsal Paulo Coelho.
Ačkoliv jsem si tohle tak nějak uvědomoval už dlouho a na spoustě míst, která si už dnes ani nepamatuji, tak to jednou přišlo tak rychle až mě to překvapilo. Bylo mi devatenáct, možná dvacet. Nevím, jestli je to příliš brzy, nebo pozdě. Stalo se to na místě, kde jsem šel tenkrát snad už stokrát. Na místě, o kterém bych nikdy předtím neřekl, že je nějak krásné. Byl jeden z posledních dnů babího léta, kdy drobní pavoučci tkají spoustu jemných nitek, do kterých pak chytají vítr a brázdí svět. Není to jako když v se vám v létě na obličej chytí lepivé vlákno pavučiny. Je to taková speciální podzimní příze, která jen tak sklouzne. Mluvím o tom proto, abyste mohli zachytit tu hebkou a tak pomíjivou atmosféru raného podzimu jakoby utopeném v krémové polévce hnědého odstínu. Ve vzduchu je opravdu jen zlehka cítit vlhká plíseň už opadaného listí. Přitom je většina stromů kolem ještě zelených.
Šel jsem tenkrát sám asi jeden kilometr od lesa po silnici do blízké vesničky na autobus domů. A to místo bylo na půlce cesty. Rozhodně jsem nemyslel na nic kolem sebe, když v tom jsem se zarazil, zvedl hlavu a rozhlédl se. Zář slunce zlehka hřála do mých zad a od pusy už začínala jít pára. Samotné slunce se klonilo k obzoru a lom paprsků v atmosféře dával to krásné oranžové světlo, které prohlubuje listoví korun stromů. Musel jsem se dvakrát za chůze otočit dokola, abych se podíval kolem sebe. Do mírného stoupání jsem pak šel chvíli pozpátku a spontánně jsem musel zakřičet do kraje: "Krásné je žít!" Překřičel jsem i zvuk bublajícího potoka, který protkává ono mělké údolí, kterým jsem šel. Měl jsem široký úsměv a byl jsem tak trochu dojatý. Jako teď, když si na to vzpomenu.
Šel jsem tím místem i mnohokrát potom. V různých situacích, v různých denních dobách. Nikdy víckrát jsem už nezažil ten pocit. Ani jsem se nesnažil. Bylo by to pošetilé chtít dvakrát vstoupit do stejné řeky. A proč taky? Vím jaké to bylo. I přes to, že jsem byl od té doby na jiných, možná krásnějších, místech, ten pocit byl jen jeden - tenkrát a tam.
Epilog
 

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'marvec', 13.09.2008 09:42.

Názory čtenářů
13.09.2008 08:01
fungus2

16.09.2008 11:58
gorik
Je to strasne pekny a uklidnujici:)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)