LiTerra

Na prvním z obrazů byla jakási mapa. Nepřipomínala z žádných známých kontinentů, ani země na ní vyobrazené jsem neznal. Dolní část mapy byla malována převážně tmavými barvami, horní světlými. Hranici barevnosti rozdělovala tlustá fialová čára, která tam jaksi nepatřila. Měla elipsovitý tvar a protínala téměř všechny státy, které byli na mapě zakresleny. Čišela z ní však silná energie. Přemýšlel jsem, proč ji autor do obrazu zakreslil: připomínala nějaký ropovod, ale mohla být dost dobře i nějakou významnou stezkou. Možná představovala úplně něco jiného. Třeba oddělovala dobré od zlého, možná staré národy od nové civilizace, teplé podnebí od studeného a bůhví co ještě.

Tady je náčrtek obrazu, kde jsem znázornil země a jejich rozdělení elipsovitou čarou, jak mi utkvěl v paměti:

Jako tepny starého muže byly na mapě namalovány řeky, měly sytou azurovou barvu a bylo zvláštní, že neodtékaly mimo mapu, či do levého cípu obrazu, kde byl znázorněn oceán, nýbrž byly do sebe velmi důmyslně zacykleny, takže nebylo jasné, kde která řeka pramení a kde její tok končí. Chvilku jsem si pomáhal prstem, abych se dozvěděl cestu z jedné řek, projel jsem každým státem na mapě, ale brzy jsem se objevil u jiné velké řeky a situace se opakovala. Znovu jsem prstem kopíroval onu řeku, ale dovedla mne zase k jiné řece, a ta k další a ta pak k té původní. Celého toho marného snažení jsem tudíž zanechal.
Veronika pozorně sledovala mé počínání: „Ano, správně, zde je potřeba najít zdroj, ze kterého je dodávána voda pro oceán. Přijde mi, že ty řeky nikde nekončí ani nezačínají. Všimněte si však přerušovaných čar, těch světle modrých. Jsou jen na tmavých územích…“
„Máte pravdu. Jsou nakresleny vždy v blízkosti toků a končí nebo začínají v horských masívech…“ Napadlo mne, že se jedná o podzemní kanály, které by mohly vést až k oceánu. Ale byly jen na územích namalovaných tmavými barvami, avšak oceán sousedil na severu s územím, které jsem začal nazývat – podle světlých barev - Zeměmi Slunce.
„Možná malíř neznal severní světlá uzemí natolik, aby byl schopen je do své mapy zakreslit.“ Veronika si třela ukazováčkem nos.
„Čtete mi myšlenky, Veroniko. Také mě to napadlo. Možná jsou to skutečně podzemní kanály, kterými proudí voda do severního cípu mapy. Je opravdu podivné, že jsou jen na územích Měsíčních států.“
„Měsíčních států?“ s údivem se na mne otočila přemýšlející Veronika. Než jsem ji stačil něco vysvětlit, zlehka doplnila: „Ach ano, hezky jste ta území pojmenoval.“ Po chvilce ticha opět promluvila Veronika: „Malíř obrazu se tu pokouší cosi sdělit. Třeba je to takhle: jedná se jen o fiktivní mapu, která nemá se zeměpisem nic společného. Dokonce bych si troufla tvrdit, že je to obraz duše malíře, jeho momentální životní situace a jeho duševní rozpoložení. Možná hledá nějaké ztracené nebo zapomenuté cesty, stejně jako vy pátráte po svém románovém hrdinovi a stvořil to co stvořil. Zatímco vy hledáte mimo svůj svět, on pátrá na jiných místech: ve své duši, své hlavě, ve své osobě.“
„Proč ne,“ založil jsem ruce do sebe. „Jako metafora to vůbec není špatné. Ale napadá mne Veroniko, kde by tam asi mohl být můj hrdina.“ Pak jsem celou svoji myšlenku zironizoval: „V nějakém městě či snad jeskyni? No nevím, najít jednoho člověka na takovém území…“
Veronika byla trošku zaražena. Zkoumavě si mne prohlížela, možná čekala na nějaké vtipné vysvětlení.
„Možná nasedl na loďku,“ pokračoval jsem, „a už je dávno na širém oceánu. Možná se ta loďka převrhla a jeho tělo teď slouží jako potrava žralokům. Vsadím se, že jich je tam hodně a že čekají i na naše těla, jen co se vydáme podle mapy hledat onoho muže. Všechno nás jistě zavede do nějakého přístavního města, ze kterého nebude možné odejít a nám nezbude jiné možnosti, než se vydat po moři. Budeme-li mít štěstí, sežere nás stejný žralok, který snědl i mého románového hrdinu a všechno to tak nějak humorně skončí.“
„Divím se vám, pane, že tu jste. Mne to zas tak veselé nepřijde.“ Dívka se dál dívala do obrazu.
„Já se omlouvám. Říkáte ale, že tu je můj hrdina a já vidím jen čmáranici o které si tu vymýšlíme historky. Což o to, to není zas tak špatné, ale stejně tak dobře jsem teď mohl být ve svém bytě a podobné historie psát do své knihy. Tam už jich je snad stovky podobných, neméně zajímavých a neméně trapných.“ Slova se mi hrnula z úst. Cítil jsem, že tahle celá komedie je zřejmě jen dalším marněním času a začínal jsem si myslet, že nejlepším řešením bude celý román roztrhat, spálit a zničit. Že by bylo jednodušší psát celou knihu znovu a svého hrdinu nespustit z očí. Zmínit se o něm na každé stránce alespoň jednou nebo lépe dvakrát, aby mi nemohl utéct nebo se ztratit.
„Nevěděla jsem, že jste tak netrpělivý. Nevěděla jsem, že jste takový slaboch. Netušila jsem,“ s pohrdáním na mne civěla Veronika, „že mi nevěříte a že se vlastně bojíte. Je mi to líto, když už o další průzkum nestojíte.“
„Nejde o mou trpělivost či snad strach. Však říká vám něco slůvko zmar? Ano, možná jsem nyní slabý a třebas už vám nevěřím, jak byste si přála, ale nedivte se: stále dokola hledat někoho, kdo vlastně ani není, mi začíná připadat zbytečné. Svou knihu mohu spálit a nikdo mne z vraždy neobviní. A víte co,“ napadlo mne, „můžete si klidně celý můj román přečíst, můžete mého hrdinu najít přece v mé knize, v ní se narodil a v ní také zmizel. Nevím znovu, proč by měl utéct do nějakého obrazu, do nějaké podivné mapy, kterou sesmolilo možná nějaké duševně choré stvoření… A pokud skutečně zmizel, rád bych viděl jak a kde se tak stalo. Mohu tady potom stát před obrazem a přemýšlet kde se asi zrovna skrývá, ale stejně dobře mohu celou tu kapitolu přepsat a hrdinu dál nespouštět z očí. A když zmizel, musí to být v mé knize jistě nějakým způsobem zaznamenáno a vy jste dost inteligentní na to, aby jste si toho úseku v mé knize všimla, zdá se mi!“
„Pane!“ Veronika se poprvé od našeho setkaní zatvářila zle. „Snažím se vám tu pomoci, snažím se vám prokázat službu, za kterou nic nečekám a také nic nechci. Myslela jsem si, že vám to udělá radost, když na to nebudete úplně sám. Vy mne ale znovu přesvědčujete, že jsem vlastně zbytečná a že vám nemám co nabídnout.“
„Ne, takhle jsem to nemyslel…“
„Teď mne nepřerušujte. Sám jste svůj román četl několikrát, mnoha způsoby, ale hrdinu jste vždy ztratil. Kdo jiný by o něm měl vědět víc než autor knihy? Chcete mi snad říci, že budete sedět doma a čekat až vám vašeho hrdinu přivedu pěkně za ruku a pod nos? Nevím, to asi nesvedu, i když bych to pro vás docela ráda udělala. Jak jsem už ale řekla: asi jsem tu opravdu zbytečná a ta hudba ve mne byla jen matoucím snem a bude lepší, poprosit hudebníky, aby své nástroje odložili a nechali je ve svých pouzdrech, nechat dál v sobě znít ticho a nesnažit se vůbec o nic. Nakonec bývá pravdou, že nesnažení je nejsilnějším motorem vývoje a…“ Veronika ztichla a stejně jako já zahlédla na zemi pod obrazem malý papírek.
Zvedl jsem ho a začal nahlas číst. Šlo o popisek, dost možná návod k mapě: „Dovol pojednou pozitivním i negativním silám, by v tobě svedly boj. Spal stíny paprsky slunce, které čekají, než budou vpuštěny do tvého jsoucna, v rozdělených světech kontinentu života. Dlaněmi dle prastarých instrukcí utvoř most a na linii svého bytí nech plápolat oheň války. Nechť se rozhodne jestli zlo či dobro v tobě přetrvá, poznej svou sílu a svou vůli. Vždyť i Ježíš pravil: Jest nemožné člověku v sedla dvou koní vsednout neb tětivy dvou luků napínat; jest i nemožné sloužícímu dvěma pánům sloužit, neb tehdy uctěním jednoho druhého urazí… Moc tomu nerozumím, Veroniko. Vy ano?“
„Samozřejmě!“ Veronika vítězoslavně zajásala, ale já pořád nic nechápal. „To je klíč, jeden z klíčů našeho hledání! Vždyť je tu návod jak tento obraz použít.“ Z Veroničina výrazu ustoupila trpkost, teď se smála a hleděla na mne s nadějí.

„Skutečně…? Myslíte?“ zeptal jsem se. Místo odpovědi mi Veronika vzala papírek z ruky a začala si ho číst. Její hlas se odmlčel, ale očima přebíhala text a pak nahlas pravila: „Dlaněmi dle prastarých instrukcí utvoř most a na linii svého bytí nech plápolat oheň války.“
Chytila mé ruce a nakázala mi, aby rozevřel dlaně. Levou přiložila k plátnu na spodní části obrazu, pravou k horní, na Země Slunce. Dívali jsme se na sebe a já se po docela dlouhé chvíli, když se nic nedělo, začal smát.
„To nic, vydržte,“ pošeptala Veronika a přehodila mi ruce tak, že se má pravá dotýkala spodní části a levá té horní.
„Zase nic?“ Bylo mi Veroniky líto, je to asi nějaký blázen a tím pomateným a chorým nebude malíř, ale tahle milá a dětinská dívenka.
Veronika však už nic nedbala na můj ironický výraz a poručila mi, abych se celý otočil a díval se k oknu. Okno rámovalo krásný letní západ slunce, kterého bylo vidět už jen polovic. Dlaně mi přiložila opět na obraz, tou levou, blíž k srdci, jsem se dotýkal znovu severní části…
Nějaký velký a silný fén mne vymrštil ke stropu a pak mě vcucnul coby vysavač do obrazu.
Veronika stála před obrazem sama, červánky za oknem zrudly…