Druhá hodina ranní minula a nuda na Jílovském náměstí se mi už zažírá za nehty. Sedím si v parku před kostelem a čekám, už tu měl dávno být… Zase má zpoždění… nespolehlivej… co naděláš… Konečně!

Příjemnou letní noc prořízl směrem od Prahy ledový závan a Jílovým projíždí mrazivá vlna. Brzy na to zaslechnu známé klapání třesoucích se kostí a na horním konci náměstí se objevuje očekávaný kostlivec, obklopen ledově zářící aurou, kosu přes rameno ledabyle přehozenou. Vznáší se těsně nad zemí a sviští si to rovnou ke mně, mávám mu na pozdrav. Je to on, starý dobrý Kostěj Nesmrtelný!

Chtěl jsem mu původně vynadat, že jde pozdě, ale co, má to sakra daleko… každou středu v 15.52 vyjíždí expresem z Běloruského nádraží v Moskvě a ve čtvrtek večer je v Praze na Hlaváku. No a pak po vlastních až do Jílového… a druhej den zase zpátky… jo, je to cestovatel, tenhle Kostěj… ale parťák moc fajn!

„Pozdrav tě, Kostěji, jak ti hoří krematorium?“, oslovuji očekávaného hosta, když přistává nedaleko mě. „Zdrávstvůj Gejza,“ zarachotí Kostěj na oplátku a přátelsky zamává kosou. Rusky sice moc neumím, ale Kostěj naštěstí umí trochu po našem, takže se vždycky nějak domluvíme… však se sem už něco najezdil!

Takže můžeme konečně vyrazit… Kostěj ještě vykládá, že ho zdržela nějaká autonehoda u Jesenice… no jo, to by nebyl on, aby si nechal ujít takový věci… pardál nenechavá… člověk by řekl, pár mávnutí kosou a jdu od toho… Kostěj ale je bídný workoholik a práci má jako koníčka!

Pár kroků (krátké zasvištění) a stojíme na prahu Domu mince... no než stačím vzít za klepadlo, vrata se se skřípěním rozevírají, ve dveřích stojí pan domácí. „Pozdravpánbůh, mistře Kelly!“, zdravím slušně jako první… ale mohl by si už taky sundat tu oprátku z krku… jak dlouho už jí nosí… no tak 400 let určitě, špindíra jeden… a ty staromódní hadry… ale co můžete chtít od ducha oběšence ze sedmnáctého století!

Alchymista Kelly vystrkuje ze dveří svou žlutě zsinalou tvář a vítá nás do svého domu… „Salve, Gejzo, salve Kostěji, že jste si dnes dali na čas!“, krákorá trochu vyčítavě tou svou obvyklou směsicí latiny a staročeštiny se silným nádechem němčiny. Kostěj na omluvu vypráví svou historku o Jesenici, snad už dneska naposled… kdo má pořád poslouchat ty morbidity… ten kostroun se v tom vysloveně vyžívá!

Kelly nás usazuje ve svém barokním sklepě k dubovému stolu… jo, my tři už pili mnohou číši spolu… Kostěj staví kosu do kouta… dáme si nejdřív tu naši, ať je náladička…“ta naše hospoda, od shora od spoda, to je pěkný zařízení, polívka hřeje se, umrlec směje se, že mu pivo, dobře pění“, duní trojhlasně s příměsí všech našich dialektů, ze sklepení a kdo je v Jílovém snad ještě v tuto hodinu vzhůru, schoulí se až pod postel, když to nejde pod podlahu... jo ti moji kamarádi!

Duch alchymisty dolévá do pohárů víno… aspoň že v tomhle se ten chlap bídná vyzná… hmm, ročník 1586, že se ale urodilo… „Kostěji, hoď sebou, ať to sviští po cvičišti!“, vyzývám bracha z Rusi… a Kostěj se nenechá dlouho pobízet… „Sejmi!“ houkne na Kellyho… A pak už to jede, karty se sypou… „Barva?“ zeptám se… „U mě dobrý!“, hlásí oběšenec hlasem, až se na náměstí otřásl stoletý dub a spící holub vzal druhou o zem… „Od perdeli k játrám!“, přisazuje mrznoucím jekem Kostěj a venku se všechno orosí ledovou jinovatkou… hoj, číše duní, karty jedou, zábavička… "a nepudeme spát, až ráno v šest"... není nad pořádnej mariášek v dobré společnosti ... však Kelly a Kostěj Nesmrtelný nejsou bratru žádní nudní patroni!!!