Stála před domem a nabídla mi ruku. „Chytněte se mě a pozorně se dívejte,“ řekla Veronika. Chytl jsem její dlaň a šel vedle ní. Jako blesk mým tělem projel zvláštní pocit, mé bytí bylo živější než kdykoli předtím, hrála ve mne krásná melancholická hudba, která pronikala do všech pórů mého já, celou mou existenci ozářilo světlo a ticho, které si bylo možné uvědomit za tóny skladby. Cítil jsem lehkost každého jejího kroku, dýchal jsem jejím dechem a tlouklo ve mně její srdce. Její vlasy se třpytily v zapadajícím slunci a bylo cítit jejich vůni, která mne provázela po celou dobu naší procházky. Nevěděl jsem kam mne dívka vede, ale byl jsem rád, že se tak děje. Tolik jsem jí důvěřoval, že najde mého ztraceného hrdinu, že jsem se neopovažoval se jí na něco ptát. Vedla mne ulicemi části města, kde už jsem dlouho nešel a pak uličkami, které jsem znal jen z vyprávění. Došli jsme do úzkých a křivolakých uliček, které jsem už neznal vůbec. Podivně se křížily, jejich střety mi připomínaly tvar řeckých písmen. Jen stěží by jimi projel automobil. Ze zdí čpěl nasládlý chlad, lidí ubývalo. Chvílemi se mi zdálo, že bloudíme; když jsem se podíval na oblohu ze které mizelo slunce, byl bělavý měsíc jednou vpravo a jindy na opačné straně. To mne přesvědčovalo o tom, že Veronika neví kam mne vede, že se nestávám obětí nějakého zlomyslného žertu či snad nějakého dobře zinscenovaného zločinu. Možná má předchozí věta zní paradoxně, ale v nedávné době se objevilo v tisku několik zaručených zpráv o tajemných ženách, které nabízely své služby mladým mužům z podsvětí. Nalákaly je do svých příbytků, kde muže pomocí kouzel přeměnily ve zlé démony a ty potom proměňovaly pomocí kleteb a zaříkadel na náboje do revolverů, které prý byli použity při nedávných atentátech na čelní představitele státu. Žádný z politiků však nezemřel, ačkoli například předseda dolní komory parlamentu byl zasažen třikrát do srdce. Od těch událostí uplynul už asi čtvrtrok a zdá se že naše vlast je na prahu nové občanské války. Nyní policie stále marně pátrá po dvaasedmdesáti nezvěstných mužích. Podle nejnovějších zpráv pravidelně navštěvuje nejvyšší státní úřady, jelikož stopy prý vedou k představitelům země. ---
Došli jsme na malé náměstí. Na jednom z gotických domů, jehož fasáda měla barokní přeliv, jsem si všiml nápisu nade dveřmi. „Ano, sem jdeme,“ tiše řekla Veronika. Vkročili jsme spolu do domu nad jehož vchodem svítil černým světlem nápis: „Galerie zrození.“ Občas nějaké písmeno probliklo bílým světlem. Nevěděl jsem, zda-li je to úmysl, nebo je to tím, že se dráty elektrického rozvodu někde nepatrně dotýkají a vytváří zkrat. Vzpomněl jsem si na jednu z kapitol svého románu. Podobný nápis svítící černým světlem, ve kterém občas probliklo i světlo jiné barvy, byl nad nějakou kavárnou v oáze uprostřed pouště. Svítící neón každou noc hlídali podivní skřítci, kteří se světlem krmili a po uzavírací době svítili toulajícím se karavanám na cestu. Uprostřed kavárny stál šachový stolek v empírovém stylu, jehož deska byla nádherným dřevěným květem vysázeným perletí. Nohy stolku totiž tvořily těla draků, jejichž hlavy chrlily ohnivé jazyky, které se prolínaly pod deskou stolu, kde se měnily v květ rostliny, kterou hrdina mého příběhu dosud nikdy neviděl. U stolku hráli šachy dva muži. Mezi nimi postával pán s dýmkou, kterému můj hrdina neviděl do tváře. Po chvilce si povšimnul, že z jeho dýmky vychází střídavě bílý a černý kouř. Kouř vytvářel podivné obrazce, kterým nerozuměl. Odešel k baru, který stál přímo proti němu, míjel empírový stolek, kde hráči skládali figurky podle šachových pravidel na svá místa, aby mohli zahájit novou partii. Sedl si k pultu, poručil si kávu a dort. Než mu číšník přistrčil kávu se zákuskem, otočil se mimoděk směrem ke stolku se šachisty. Tentokrát už viděl pánovi s dýmkou do tváře a zjistil, že kouř vycházející z jeho dýmky vytváří písmena a čísla. Záhy pochopil, že jde o šachovou notaci. Nevěděl jestli pán stojící nad nimi jim radí či snad jen zapisuje jejich hru, ale neváhal ani okamžik, vytáhl si zápisník a celou partii zaznamenal. Hrdinu v té době opustila dívka, kterou miloval. Dost možná ji však unesli skřítci hrající na staré a už dávno zapomenuté hudební nástroje, a zvuk odvál dívku do temných pouští ticha a samoty. Potom v hotelovém pokoji složil báseň, aby se alespoň trochu vyrovnal se smutkem a steskem po ní. Kostrou básní byla šachová partie, kterou si zapsal, když pozoroval kouř z dýmky starého pána sklánějícím se nad šachovou deskou:
1.e4 vešla si tak obyčejně 1.- e5. 2.f4 exf4 všimla sis mne? já tebe ano 3.Sc4 Dh4+ zpívalas gambit, nezaslechl jsem?
4.Kf1 bylas ladná a ctnostná bílá a čistá jak sníh čerstvě napadaný na rty cizince ve vlastním domě 4.- b5?! a já? zmatený! 5.Sxb5 Jf6 6.Jf3 Dh6 mohl jsem veršovat cokoliv a s čímkoliv s větrem s tvými vlasy nebo s obojím 7.d3 Jh5 8.Jh4 bránila ses 7.- Dg5 dvoření mi ovšem nešlo ani trochu
9.Jf5 c6 10.g4 Jf6 11.Vg1! tvé intuitivní oběti a můj rozpálený mozek rozplakalo jaro 11. - cxb5 12.h4 Dg6 13.h5 Dg5 14.Df3 Jg8 (ztrácím dech a ještě několikrát potom) 15. Sxf4 Df6 16. Jc3 Sc5 17.Jd5! kombinace života jsou tak složité, ach tolik!
17.- Dxb2 18.Sd6!! Sxg1 (teď už vím, že jsem měl jít jinam, třeba 18.- Dxa1) ale byl jsem bláhový rozutíkaný a nepřipravený a tvoje oči nesouměrně do mě rozvrstvené podléhám
19.e5!! stále jen mlčíš a jen andělé snad tuší, že hrozí ďábelské 20.Jxg7+ Kd8 21. Sc7 mat 19.-Dxa1+ 20. Ke2 Ja6 21. Jxg7+ Kd8 22.Df6+!! (lákáš mě do propasti) není kam ustoupit?
22.-Jxf6 23. Se7 mat.
Bože, to je krása! a bolí ---- Na dveřích do domu ve kterém sídlila Galerie zrození, jsem si všiml pověšené cedulky, kde bylo kromě údaje o vstupném zdarma i údaj o otevírací době: otevřeno od svítání do soumraku. Pousmál jsem se na Veroniku, ale ta nic neříkala. Společně jsme vešli do domu. Vnitřek domu nebyl na první pohled nijak zvláštní. Jednalo se o obyčejný dům s byty, jen v mezipatrech schodiště jsem si všiml zazděných gotických oken. Vystoupali jsme do třetího patra. Vešli jsme do pootevřených dveří přímo proti schodišti. Místo předpokládané předsíně se přede mnou zjevila nečekaně velká vstupní místnost asi o rozloze pět na pět metrů. V místnosti byla skoro tma, jen v protilehlém koutu pokoje, u dalších dveří, kde byl psací stůl u něhož seděla nějaká starší paní, svítila malá lampa. Žena byla oblečena do směšně vypadajících vojenských šatů, četla si v nějaké knize a nevěnovala nám pozornost. Veronika si nejdříve ode mne vyžádala nějaký doklad totožnosti. Bylo štěstí, že jsem si doma na sebe oblékl košili ve které byl v náprsní kapse kromě cigaret i můj cestovní pas. Pak mi naznačila, abych zůstal stát u vstupních dveří, které zavřela. Přistoupila ke starší paní, zřejmě vrátné. Obě ženy si něco šeptaly. Nerozuměl jsem ani slovo a tak jsem se rozhlížel po pokoji. Upoutala mne malá knihovna s pečlivě seřazenými knihami podle velikosti. Ani jedna z knih neměla na svém hřbetě jakékoli písmeno. Začal jsem je, zřejmě z dlouhé chvíle, přepočítávat. Napočítal jsem sedmdesát dva svazků. První co mne napadlo, byli nezvěstní muži hledaní policií, kterých bylo podle posledních zpráv také dvaasedmdesát. Pátravě jsem se zadíval na Veroniku. Co je to za dívku, která ví to, co vím jen já? Neměl bych opravdu raději odejít, na vše zapomenout a pokračovat v hledání sám? Není tohle příliš nebezpečné? Když jsem se ale rozpomenul na svůj byt, kde se po podlaze povalovaly fragmenty mé knihy, cítil jsem skličující zoufalost. Pochyby přehlušila touha najít hrdinu knihy, kterou jsem psal a vědomí, že dosáhnout toho sám, je nad mé síly. Veronika chvílemi šermovala rukama, jakoby paní „vrátné“ cosi vysvětlovala. Podobnou gestikulací ji potom odpovídala i paní u stolku. Po nějaké chvilce se na mne obě podívaly. Starší z žen kývla a Veronika na mne mávla, abych ji následoval. Když jsem míjel stolek, u kterého seděla neznámá žena, popadla mne zase úzkost. Žena se dál dívala do své knihy, ale když jsem zblízka její stolek viděl, polekal jsem se. V plechové krabici, o kterou měla opřenu knihu, jsem zahlédl několik nábojů. „Prosím vás,“ začal jsem velmi nejistě, „mohu se zeptat k čemu jsou určeny ty náboje v plechové krabičce?“ Stará paní zvedla hlavu od knihy, jedním pohledem si mne přeměřila a odpověděla otázkou: „K čemu jsou asi náboje do revolverů?“ „Ke střílení politiků!“ řekl jsem bez přemýšlení. „Veroniko, tvůj přítel je velmi bystrý. Uveď ho raději do galerie než změním svůj názor,“ stará dáma se jízlivě otočila na mou průvodkyni. „Jistě paní.“ Veronika pak velmi laskavě promluvila na mě: „Pojďte pane, kvůli nábojům tu nejsme. Přišli jsme, abychom našli zmizelého hrdinu vašeho románu.“ „To je všechno moc pěkné. Ale v celé zemi se třetí měsíc pátrá po únoscích mladých mužů. Policie také hledá atentátníky, kteří se pokoušeli zabít politické špičky země! Teď tu vidím v knihovně sedmdesát dva svazků knih, dvaasedmdesát je i nezvěstných a v krabičce se povalují náboje, kterými se klidně mohlo střílet na představitele naší země! Co si mám o tom všem myslet? Mám prostě jít a nechat to být!?“ „Ano, nechte to raději být!“ Stará žena byla velmi rozrušena a mé otázky ji zřejmě nedělaly radost. „Proč? Jste snad jednou z těch čarodějnic? Chcete i mne začarovat a pak mnou střílet do nevinných lidí?“ Všechno se tak nějak podivně pospojovalo. Veronika mlčela, a já už nevěděl jestli jí mám věřit. Co když já mám být další obětí, co když celé to spiknutí není jen představou několika pomatených novinářů, co když zde, v nenápadném domě uprostřed města, stojícího jen několik kilometrů od sídla vlády, sídlí teroristická buňka? Stará paní se začala smát: „Ne, vás nyní nehodlám začarovat ani zabít, ono to totiž ani nejde.“ „Cože? A proč by to nešlo?“ Žena otevřela můj pas, který ji odevzdala Veronika. „Píšou zde, že jste se narodil v roce 1973. Tudíž jako třiasedmdesátá oběť jste nám k ničemu! To náš čarodějnický cech prostě nedovoluje.“ Stará žena, byť se smála, mluvila velmi vážně. „Tady máte svůj pas a už jděte, moje trpělivost má své meze!“
Veronika sebrala pas, otevřela dveře, chytla mne za zápěstí a druhou rukou mne natlačila do dalšího pokoje. Pak za námi rychle zavřela a zamknula. „Můžete mi říct co se děje?“ Veroničin výraz nebyl zlý, ale zklamaný. „Co se děje? Prý co se děje! Nečtete noviny, neposloucháte rádio, nedíváte se na televizi?“ „Ne, to opravdu nedělám. Měla bych?“ Veronika se dívala zpříma do mých očí. Vztek míchaný se strachem, který vibroval mým tělem, trochu slábl. Její oči vyzařovaly světlo a naději, něhu a pochopení. „Měla byste. V naší zemi panuje chaos. Neznámé síly se možná pokoušejí svrhnout legitimní vládu a co se děje zde by měla bezpochyby vědět policie. Mám pocit, že je tu několik závažných indicií, které by usvědčily tu ženskou ze zločinu,“ šeptal jsem v rozčilení. Veronika chtěla něco říct, ale přerušil jsem ji otázkou. „Odkud tu ženu znáte? Znáte ji?“ zakřičel jsem znova výhružně a nahlas. „Neznám ji. Nějaký neznámý zvuk mne za ní přivábil. Stejně jako mne přivábil k vám. Dostala jsem neznámo od koho úkol, abych pomohla najít hrdinu vaší knihy. Vy i ta paní vedle v pokoji jste pro mne naprostým neznámem. Našla jsme vás podle zvláštního a krásného zvuku, který mne dnes ráno probudil. Televizi nesleduji a politika mne také nezajímá, netuším o čem tu hovoříte. Myslela jsem, že se mnou jdete, že mi důvěřujete.“ Veronika sklopila zrak. Zastyděl jsem se. „Věřím vám, ale…“ „Jákepak ale, buď mi věříte nebo se můžete otočit a odejít. Já tu jsem kvůli ničemu jinému. Zmizelé muže i atentátníky jistě najde policie. Váš zmizelý hrdina, jak mi napovídá další melodie, je zde, v této místnosti, namalovaný na plátnech obrazů. Jen ho musíme najít, aby úplně nezmizel. Je to nádherná árie, kterou slyším jenom já, a je hrána nástroji, o kterých jsem dosud neměla tušení. Jediné o co vás teď žádám je, abyste se přestal zabývat podřadnými věcmi a abyste se plně soustředil na naše pátraní.“ Když Veronika domluvila, znova se na mne podívala. Byl jsem v rozpacích. „Proč si myslíte, že se jedná o podřadnou věc? Vždyť tu jde o osudy mnoha lidí, zatímco osud hrdiny mého příběhu je jen vysněný a jeho život začíná a končí v mých představách.“ „Je to snad málo?“ zeptala se Veronika. „Je to opravdu tak málo? Obětujete záhadné zmizení vlastního hrdiny a vrhnete se po stopách mafie nebo teroristů, proti kterým stejně nemáme šanci uspět a kterým je jistě nablízku policie? Nebyl to váš hrdina, hrdina vaší knihy, kterého jste v posledních dnech hledal, kvůli kterému jste nespal, který vás trápil? Cožpak nevěříte, že i život v našich představách je skutečný a má své opodstatnění? Cožpak to už pro vás není důležité? Cožpak byste mohl žít s myšlenkou, že jste svému hrdinovi nedal šanci, aby žil, aby podepíral náš, na první pohled nádherný, ale jinak velmi pustý život, to byste dopustil, aby z vašeho života úplně odešly sny?“ „Všechno zveličujete a motáte, Veroniko! Stačí, když zajdeme na policii, ohlásíme vše co jsme zde viděli, a pak můžeme pokračovat v našem pátrání.“ Veronika přistoupila ke mne na jediný krok. Chytla mé dlaně a pravila tichounce: „Jakmile odsud odejdeme, nikdy už se sem nedostaneme. Možná ta paní má něco společného se zločiny o kterých mluvíte. Dost možná je to přesně tak, jak si myslíte. Tím spíš se sem už nedostaneme. Policie by jistě tu paní zatkla a kdoví, kdy by ji pustila zpátky. A tenhle byt by se stal nedobytnou tvrzí. Ale ani o to nejde. V melodii, kterou slyším je i zpěv. V tom zpěvu je jasně řečeno, že nás nic nesmí zastavit, jinak píseň skončí a hrdina zmizí nadobro. Věřte mi, neznám jediný důvod, proč bych měla krýt nějaký zločin, krom toho jediného důvodu o kterém mluvím, a to není málo.“ „Dobře. Necháme to tedy být. Stejně si ale myslím, že se tu skrývá stopa k posledním událostem v naší zemi. Na druhou stranu je dost dobře možné, že je tohle všechno jen shoda náhod a celé to je jen výplod mé fantazie.“¨ Veronika se usmála. „Ano, ta vaše bezbřehá představivost…“ Znovu jsem se na ni díval. Zdálo se, že o něčem hluboce přemýšlí, mezi jejími rty se objevila nepatrná malá skulinka. Rozhlédla se po pokoji a řekla: „Tak zde je někde váš hrdina.“ Rozevřenou dlaní mi představila obrazy visící na stěnách.
|