LiTerra

  Hrdina mého téměř dokončeného románu se postupně ztrácel na listech papíru, které jsem kvůli němu celé měsíce pečlivě a důkladně popisoval.
Pozvolna se z mého příběhu úplně vytratil, a pak, když jsem si na něj vzpomněl, nebyl k nalezení. Marně jsem se pokoušel ho najít. Z mého příběhu odešel a nebylo jasné kdy a jak se to stalo. Místo něj do děje vplouvaly nové postavy, do té doby zcela nenápadné nebo nevymyšlené. Můj hrdina se dočista ztratil v záplavě nových a nových událostí a nenacházel jsem řešení jak ho opět do příběhu zasadit.
Příběh nyní určovaly postavy, o kterých jsem před začátkem psaní vůbec nevěděl. Vnikly do mé knihy docela nepozorovaně. Když teď o tom uvažuji, muselo k tomu nevyhnutelně dojít, jelikož i můj hrdina byl také jen z jedné figur na šachovnici. Objevil jsem ho, když protínal plochu černobílých polí po jedné z diagonál, ale jakmile se vzdálil z mého dohledu nebo byl překryt jinými figurami, docela se ode mne odloučil.
Příběh, jehož počátek jsem datoval do poloviny sedmdesátých let minulého století, se stal pozvolna nadčasovým nebo dokonce   mimočasovým. Děje a zápletky samovolně odpluly po časových osách, ve kterých se jen stěží orientoval. Dovedly ho třeba až k písařům ze sedmnáctého století, kteří několik dní sepisovali majetek pražské Lorety, aby ho zase nasměrovaly někam do budoucnosti, snad do jiných dimenzí chápaní nebo neznámých krajin galaxií.
Příběh mého rozepsaného románu se také změnil natolik, až mi začínalo být jasné, že by se klidně obešel bez prvních zhruba čtyř set stran a plně by se spokojil se zbývajícími pěti sty. Záměry, cesty a pátraní hlavního hrdiny se ztrácely někde v polovině mého románu ve změti fantastických událostí, převratných zápletek a záludných situací, s nimiž si můj hrdina zřejmě nevěděl rady. Snad proto přenechal otěže příběhu druhořadým figurám. Možná stále čeká na nějakém odlehlém místě až ho znovu objevím, až mi znovu ukáže svou ztracenou tvář. Možná čeká za dveřmi bytu současné stěžejní osoby románu. Čeká, až ho současný hlavní hrdina pustí k sobě, nabídne mu pohoštění, naváže s ním rozhovor a já ho zas naleznu.
----

Zvedl jsem se ze židle a šel se podívat ke dveřím. Kukátkem jsem pozoroval chodbu. Viděl jsem jen tmu a tak jsem odemkl a dveře otevřel. Nikdo za nimi nebyl, jen pár mých bot a kbelík na uhlí nehnutě podávali svědectví samoty zádveřního prostoru.
Zklamaný jsem se opět posadil za psací stůl a vzal do rukou polotovar románu. List po listu jsem jej znovu pročítal a hledal svého ztraceného hrdinu. Četl jsem svůj román od samého počátku, ale když jsem se do něj začetl, příběh mne natolik pohltil, že jsem na smysl svého konání úplně zapomněl a vzpomněl si na něj až někde na šestisté straně.
Celý zoufalý jsem začal číst znova, ale situace se opakovala: když jsem se očima dobelhal na stránku 788, ucítil jsem velkou únavu a rozhodl jsem se, že půjdu spát. Až v posteli jsem si uvědomil, že jsem hledal svého hrdinu. Myšlenka na spánek zmizela, pocit únavy byl okamžitě pryč. Měl jsem na sebe vztek: marním čas čtením svého rukopisu, a pak dokáži úplně zapomenout na to, proč tak činím. Vstal jsem z postele a do třetice jsem se pokusil fragment své knihy přečíst.
Rozhodl jsem se číst příběh od konce knihy. Doufal jsem, že tím zamezím předešlým situacím a že najdu okamžik, kdy můj hrdina z příběhu odešel. Byl to, jak se později ukázalo, další ze šílených nápadů. Nejen, že jsem svého hrdinu opět neobjevil, ale samotný román byl najednou úplně jiný. Pozpátku čtený děj vymodeloval naprosto odlišný příběh než ten původní, ještě fantastičtější, ještě méně reálný a ještě více nepřehledný. Cítil jsem podivnou hrůzu, když jsem se hektickým čtením dostal k první stránce. Nevěřil jsem, že jsem něco podobného zplodil. Bylo mi samotnému divné, že jsem tohle napsal já, neboť ten příběh jsem neznal, nikdy mne nenapadl, nikdy jsem ho v sobě nenesl. Údiv, který mne objal a křečovitě se mne držel, mne nakonec úplně sevřel a v jeho nelaskavém objetí jsem brzy usnul.

Nevím jak jsem spal dlouho. Probudil jsem se a připravil si kávu, ale ani jsem ji nestačil dopít, protože úvaha kam se poděl hlavní hrdina mne nenechávala klidným. Začal jsem horlivě probírat štosy papírů a uhrančivě je prosil o vydání svého tajemství. Občas, jen tak mimoděk, jsem opravoval formulace některých vět, abych snad ulehčil svému strádání. Mohlo to trvat opět několik hodin, ale tajemství, místo toho aby se odkrývalo, stávalo se ještě tajemnějším a záhadnějším.
Marnost mého úsilí ve mne vyvolávala extázi zoufalství. Možná proto jsem vzal všechny listy s rukopisem a začal je rozhazovat po pokoji, abych se snad svému románu pomstil. Rozhodl jsem se, že všeho hledání zanechám, že stejně nemá smysl, že klidně mohu pokračovat v psaní a hrdinu, který se odplížil, utekl nebo urazil a už se mi nezjevoval, nechám napospas sobě samému. Tajně jsem ovšem doufal, že se nakonec objeví sám.
Pokračoval jsem v psaní. Zpočátku šlo hladce, hýřil jsem nápady, protínal hranice fikce a fantazií, odbíhal do pokladen bizarností. Náhle se to však změnilo: chvíli co chvíli jsem pak proklínal okamžik, kdy jsem si vzpomněl na svého hrdinu. Neustále se ke mně vracel, zjevoval se mi a pak zas tiše mizel. Proplétal se novými napsanými písmeny, mazal je nebo je svévolně přepisoval, krátil mi pracně napsané odstavce. Části odstavců nahrazoval kresbami vyhynulých zvířat a náčrty paláců, ve kterých vládly odvrácené tváře z filmových týdeníků. Někdy tlesknul až jsem se polekal, jindy zas naříkal, že si ho nevšímám. Bránil v rozletu mých nápadů, držel mé psací pero a podivně s ním škubal.
Podíval jsem na podlahu na změť papírů a rozhodl se, že se ještě jednou nad svým hrdinou slituji.
Papíry byly různě zpřeházené. Nechtělo se mi je skládat podle čísel stránek, četl jsem je postupně tak jak mi přišly pod ruce, občas jsem do příběhu přidal nějakou vsuvku. Po pěti hodinách jsem ustrnul hrůzou. Nevěřil jsem vlastních očím. Ač byly listy různě pomíchané, list po listu do sebe bez potíží zapadal. Vytvářely se události a zápletky situačně naprosto odlišné, než které jsem sepsal. Dočetl jsem se o mystických místech v panelových domech, o neviditelných bodech umístěných pod psacími stoly, které soustřeďují zlo a mí hrdinové, smutní obyvatelé rodinných domků na periferiích měst, se je pokoušeli najít. O stromech, které odsunuli zmatení architekti na dno moře, kde létající ryby, namalované na pilířích raketových základen, sledovaly na spodní části hladiny oceánu jako na televizní obrazovce volbu královny krásy. Zvítězila v ní stará žena, která se styděla za to, že si její dcera pohrávala s myšlenkou zbořit jeden z panelových domů a postavit místo nich továrnu, kde by se vyráběly součástky pro lopatky velkého mlýna, který by sloužil jako záchytné centrum pro mimozemské civilizace, dcery, která si přivedla do svého úkrytu vysoko v horách cizince, o němž bylo známo jen to, že je kapitánem pirátské lodi jejíž posádka se rozhodla nikdy nespočinout na pevnině v blízkosti panelových domů.
Cítil jsem mrazivé štěstí a zároveň jsem byl zdrcený. Je tedy možné číst můj román odkudkoli, je tedy lhostejné, kde jej čtenář začne číst a jak v něm bude pokračovat? Začal jsem chápat, že jsem nevytvořil román, ale obludu, která nemá tvar a nezná pojem prostoru, není omezená časem ani řádem, že mému příběhu nebude nikdy konce, že existuje tak obrovské množství jeho mutací a variant, že ho sotva některý čtenář stačí za svůj život přečíst.
----

Abych se přesvědčil o správnosti svého úsudku, promíchal jsem všechny listy jako žolíkové karty, lehl si do postele a začal číst. Zase jsem žasl jak se příběh úplně změnil. Opět se přede mnou vytvořily nové postavy, které jsem neznal a zápletky, o nichž jsem neměl tušení.
Bylo to vzrušující: přede mnou se objevil naprosto jiný román a každá z kapitol byla nevídanou podívanou. Nepoznával jsem však ze svého původního rukopisu už vůbec nic. Neopájel mne jen pocit vzrušení, ale i stav vzrůstající nenávisti. Nenávisti ke svému románu, který už najednou nebyl mým, ale jehož jsem byl já autorem.
V myšlenkách na svého hrdinu a skličující osud mého románu jsem zase usnul.
----

Probudil mne zvonek. Přikryl jsem si hlavu polštářem. Zvonek mne vzbudil v dost nevhodný okamžik. Sen který se mi zdál, se možná rozhodl odkrýt tajemství zmizení hlavního hrdiny. Každou chvíli se zdálo, že tajenka této neobvyklé hry bude rozluštěna. Bylo téměř jisté, že pokud neusnu znovu, pointu snu se nedozvím.
   Po nějakou dobu jsem se pokoušel zvonek nevnímat. Představoval jsem si, že jedná se o slavnostní fanfáru hranou těsně před vyhlášením výsledků. Zvonek ovšem vyzváněl stále pronikavěji, až se nakonec jeho zvuk změnil v hučící sirénu, která mi do uší zastrčila dvě dlouhé a tenké jehly, které mne probodávaly až ke spánkům a nedovolovaly mi už usnout. Vstal jsem z postele, oblékl si kalhoty a řekl jsem si, že nezvanému hostu dám jasně na srozuměnou, co si o jeho nevhodné návštěvě myslím.
Když jsem otevřel dveře, byl jsem překvapený. Stála za nimi neznámá mladá žena. Její půvabná dětská tvář se drze usmívala, její proměnlivé oči mne očarovaly.
„Co si přejete?“ zeptal jsem se.
„Dobrý den. Vy jste spal?“
„Samozřejmě, že jsem spal!“ Dost hloupá otázka. Byl jsem ale zvědav, s čím za mnou dívka přišla, tak jsem opustil svou chmurnou náladu a na svůj sen už jsem si ani nevzpomněl. Je z pojišťovny nebo rozdává reklamní letáky? Či snad přišla hlásat poselství nějaké církve?
„To se omlouvám, netušila jsem, že budete spát ve čtyři hodiny odpoledne.“
„Co si tedy vlastně přejete a kdo jste?“ Že jsou čtyři hodiny odpoledne mne vůbec nepřekvapilo. Byl jsem zvyklý žít takový život, spal jsem jak jsem potřeboval, většinou během dne, a po nocích pracoval na svém románu. Tak jako se ztrácel čas v mých příbězích, ztrácel jsem pojem o čase i ve svém reálném životě.
„Jmenuji se Veronika a přišla jsem vám pomoci najít vašeho ztraceného hrdinu.“
„Opravdu?“ vyhrkl jsem vzápětí. Jako bych ono slovo nevyslovil já. Už jsem se opravdu probudil? Skutečně už nespím? Ne nespím, dívám se na pobledlou tvář mladé krásky, která mi nabízí věc tak nemožnou, že ani nemám odvahu a sil odporovat.
„Dobrá.“
„Věříte mi?“ Veroničina otázka mne trochu zaskočila. Nestačil jsem o tom vůbec uvažovat a až nyní, po její otázce, jsem o tom začal přemýšlet.
„Věřím vám. Když mi nabízíte pomoc ve věci, o které nikdo nic neví, kromě mne, nemohu odmítnout. Vůbec netuším jak jste se to vlastně dozvěděla a přiznám se, že mne to už ani nepřekvapuje. Ty poslední dny byly dost náročné, píši svůj první román a můj hlavní hrdina se v něm dočista ztratil.“
„Já vím,“ přerušila mne Veronika, „všechno vím.“
„Víte? No dobrá, víte, ale zajímá mě, jak ho chcete najít.“
„Nebojte se pane, najdeme ho spolu. Jen se oblečte a pojďte za mnou.“
„Kam?“
„Nezdržujte a pojďte.“

Odběhl jsem do pokoje, oblékl si košili a vrátil se ke dveřím. Veronika tam už nestála. Přesto jsem zamknul, nazul si boty a sešel ze schodů v domě ven na ulici.