XXXIV.
Druhý i následující dny dával Jezevec Azízovi důrazně znát, kdo je jeho pánem. Musel mu uklízet, posluhovat a pokorně snášet jeho kletby a rány. Azíz nevěděl, jak z toho ven a tak mu nezbylo, než Jezevce na slovo poslouchat. Byl samá modřina, měl přeražený nos a natržené ucho. Navíc mu Jezevec nenechával skoro nic k jídlu, sebral mu vždy celý jeho příděl. Vlastně jedl jen zbytky. Jezevec totiž některá jídla, jako byl například krém z hydroponických řas s klonovanými hlemýždi, jednu z mála potravin, která byla vypěstována na stanici , přímo bytostně nesnášel. To mu ale nebránilo v tom, aby ji občas vylil na zem a nechal ji vyhladovělému Azízovi sníst z podlahy.
„Aspoň ji ty čuně budeš pořádně vytírat,“ křivil hubu nadšen ze svého vtipu. "A musíš mě uctivě poprosit. Budeš mi říkat – „Prosím, dej mi najíst můj pane.“ – Jasný?“ rozřehtal se svým hrubým skřehotavým smíchem.
Před ostatními musel Azíz předstírat, že jsou s Jezevcem kamarádi, a ten si dával pozor, aby ho nemlátil na veřejnosti. A tak té kreatuře všechno procházelo díky Azízově strachu. Nevěřil, že by mu někdo pomohl. Dalo se sice snadno zjistit, jak to s nimi je, ale nikdo se tím nezabýval. Tady v Lunaparku byl každý za sebe a pokud se lidi spojovali, tak jen proto, aby byli úspěšnější ve vzájemných potyčkách. Byla to předplacená solidarita – já tobě, ty mě, ale jinak mi vlez na záda. Nikdo předem nevěděl, kdy mu jeho spojenec z gangu nevrazí kudlu do zad.
Azíz se každou volnou chvíli modlil.
„Wahede, ty, který jsi jedinečný, odpusť mi, že jsem nesplnil tvůj úkol a nenech mě tady umřít. Chci ještě jednou spatřit svou rodinu – otec a matka nevědí, co se mnou je a jistě si myslí, že jsem mrtvý a má duše je na čestném místě ve tvých zahradách. Dej mi také ještě jednou uvidět mou malou sestřičku. Nic víc po tobě nechci. Pak si vem můj život a pošli mou duši k Ablisovi, jak si zasloužím.“
Trvalo to celý měsíc a byl už na konci svých sil. Byl zesláblý hladem a sehnutý bolestí, která se stala jeho neodbytnou družkou. Pak mu přišla na rozum spásná myšlenka. Musím tomu netvorovi utéci. Než se vracet zpátky, budu se držet stále mezi lidmi a spát ve volném prostoru. Před lidmi se mi neodváží ublížit.
Vyfasoval příděly pro oba, a už se nevrátil. Dobře se najedl a odešel do společenské sekce, kde se osadníci stanice scházeli, aby nějak zabili svůj čas. U stolu v rohu seděli dva muži, kteří se od ostatních lišili klidným sebevědomým výrazem v tváři a přímým držením těla. O něčem spolu diskutovali a smáli se.
„Říkám ti Jacku, na Baltském pobřeží to nebylo špatný. Budovali jsme s Hansem, vzpomínáš, říkal jsem ti o něm, rekreační objekty a nadělali velké peníze. V Norsku je ostrůvek Soroya a tam jsem pak prožil nejlepší okamžiky svého života. „Kdybych se odsud někdy dostal, chtěl bych žít na nějakém ostrově, daleko od civilizace, živit se prací na půdě a chytat ryby, jako to dělali naši předkové.“
„Povídali, že mu hráli,“ smál se Jacek. „Přestaň snít, nejsi na tom proklatém samanetu. „Máme tady definitivu Bene a ty to dobře víš. Pojď napijeme se toho jejich umělého pančovaného patoku. Kdyby tady tak měli nošovické pivo. To bylo správné pití pro chlapy. Když jsme vyfárali z šachty, kde jsme makali v pětatřicetistupňovém vedru kilometr pod povrchem, šli jsme rovnou do hospody „U štajgra“ doplnit tekutiny. Tak to je zase moje představa o ráji.“
Teď se zase usmál Ben a mrkl na Jacka. „Pak kdo je tady snílek.“ Podívali se vesele na sebe. Nic dalšího nebylo potřeba dodávat. Oba se pohroužili do mlčení.
„Mohu si k vám prosím přisednout?“ zeptal se tichý hlas.
„Tak pojď,“ odpověděl Ben a zkoumavě se na něj díval, co asi bude chtít. Neušel mu přitom Azízův zbědovaný stav. „Co jsi proboha dělal? Nemáš hlad?“ zeptal se a přisunul k němu talíř s plackami z řasové mouky ochucené drcenými vodními šneky.
„Nemám čím zaplatit,“ odpověděl Azíz, zatímco na placky poněkud lačně civěl. „Nevíte o nějaké práci?“
„Je to na mě, odpověděl Ben a usmál se. „A co umíš?“
Azíz se zarazil. „Vlastně uklízet a ..“ chtěl říci sloužit, ale ta slova mu uvízla v krku.
„Úklidových prací je tu potřeba neustále a nikdo to nechce dělat. Třeba likvidace odpadků. Jak si tu vlastně dlouho?“
„Měsíc,“ odpověděl popravdě Azíz.
„Měsíc... a to ještě nevíš, jak sehnat práci? Co jsi dělal? Kdo tě tak zřídil?“
„Bydlel jsem s Jezevcem a musel jsem mu sloužit. Dnes jsem ...“ nedořekl. Do společenské sekce vpadl Jezevec zrudlý vzteky a zařval na Azíze. „Co tady děláš? A kde je můj příděl ty hovado?“ Strhl jej ze židle a začal do něj kopat. Ben se prudce zvedl od stolu, ale mohutný Jacek byl rychlejší. Vyskočil od stolu a dal Jezevci strašlivou ránu do zubů. Ten se zapotácel a složil se na zem jako hadrový panák.
„Na šachtě se stávalo, že takoví zmetci jako on po fajruntě nevyfárali. Někam se záhadně ztratili a nikdo je už nenašel. Tenhle bude jen asi měsíc na tekuté stravě zpytovat svědomí!“
prohlásil, klidně si sedl a upil ze samapiva. Fuj, břečka. Je to sladší než americký Budweiser“,
odplivnul si.
„Pojď,“ řekl Ben. „Budeš bydlet s námi. Máme jednu volnou buňku. kdybych to věděl, nabídl bych ti to už dávno. Všiml jsem si vás, ale vycházeli jste ven málo. Myslel jsem, že jste homosexuálové a nechtěl se mezi vás míchat.“
„Jsem rád, že jsme teď tři“, pronesl rozvážně Jacek. „Konečně vás můžu naučit mariáš.“
„Jdeme,“ Ben se zvedl ze židle. „Tomu bude stačit, když mu dají zdravotníci čichnou čpavku,“ opovržlivě se ohlédl po Jezevci. |
|
3
3
Humble 
meteor 
muclicka 
johanna 