Dílo #50283
Autor:mongolský_vlk
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:06.07.2008 12:17
Počet návštěv:1972
Počet názorů:14
Hodnocení:6 1 1

Prolog
někteří už četli
tvé oči jsou holubice
 

Stála a dlouhé cípy sukně si máčela v kaluži. Země se nakláněla blíž, pnula se a když se na obzoru objevil měsíc, zjistila, že má strach. Někdo o ni v běhu zavadil ramenem, škubla sebou a pak se také rozběhla. Běžela, aby se nezačala třást. Na šíji cítila tisíce těžce položených rukou, stíny nacucané jako mokré šaty. Byl silný vítr a o zeď pleskaly užmoulané noviny. V uličce se opřela o jeden z domů, ale na bolest zapomněla, když spatřila dětský kočárek. Přiblížila se k němu a v tu chvíli vyběhla z domu žena. Zavrčela na Kivsu jako zraněná šelma a tahala dítě z peřinky. Pak odběhla zpět do domu, na schodech se zastavila a kývnutím Kivse naznačila, aby ji přece jen následovala. Její tvář byla vyhaslá a prázdná.
Vyšly po schodech do prvního patra a tam žena zmizela v jednom z tmavých pokojů. V dalším někdo škrtnul sirkou.
„Čekali jsme tě,“ ohlásil bez uvítání chlapec. Spatřila dva lidi s podobně vyhaslými obličeji jako měla žena s dítětem. Dívka vedle chlapce kouřila cigaretu a na nově příchozí se nepodívala.
„Jsou tu dveře ven. Nijak zvlášť zajímavé, ale jsou. Projdeš první.“ Chlapec se podíval na dívku po boku a ta kývla.
Vrznutí dveří, když vzala Kivsa za kliku, je všechny ubezpečilo, že věci se daly do pohybu. Chvilku zaváhla a pak udělala krok do tmy.


Čekala chladný závan vzduchu a obyčejný balkón s květináči a pavučinami, ale do tváře ji šlehlo dusno a stříbřité světlo. Místo na balkóně stála na velké stupňovité terase s dřevěnými lavicemi. Dívka s chlapcem zamířili nahoru, ale pořád se drželi na dosah dveří, kdyby bylo potřeba utéct. Kivsa sestoupila k zábradlí a kroky jí tuhly, když si uvědomovala, že tohle je ta situace, která se jí vždy opakuje. A vrátit se nemohla. Nikdy. Lehla si na zem a k zábradlí se doplazila. Výška ji nepříjemně překvapila, zaskučela a odvalila se od propasti. Moc dobře věděla, že kdyby se postavila a opřela se o zábradlí, utrhlo by se s ní a ona by nikdy nedopadla. Tak byla pro tuto chvíli ve výhodě. Když zavřela oči, měla pocit jako by na ně někdo tlačil prsty. Chlapec na ni zavolal a oba s dívkou běželi ke dveřím. Kivsa je stěží následovala, ačkoli představa, že by tu uvízla sama byla lákavá. Vždy se chtěla snu poddat. Zemřít – ne umírat.
“Dnes je to nádherné,” promluvil vevnitř chlapec. Do tváře se mu vrátila barva.
“Zalykám se toho,” zašeptala Cala a zapálila si cigaretu. Mrkla po Kivse, jejíž obličej jí prozrazoval, že bojuje s překážkou. Všichni tři s něčím bojovali. Znala své druhy již několik let a rozumněla jim. I Kivse, přesto že nikdy nepromluvila, protože taková byla součást její role. Mlčící žena s bledou tváří připomínala Cale svým půvabem včelí královnu.
“Proč to nikdy nemůžeme změnit,” zeptal se po chvíli chlapec s jakousi křehkostí v hlase.
“Můžeme,” odpověděla Cala, ,,jednou budeme mít takovou moc.”
Vrátili se na terasu a náhlá změna je překvapila. Kivsa společnost rozhodně nečekala. Marně se proplétala mezi měkkými těly. Jezero, které se rozprostíralo k obrozu, vypadalo jako obrovský olověný cákanec bez přirozeného břehu. Okraje utuhly příliš brzy a kdyby se k nim Kivsa doplazila, spatřila by podobně nepříjemnou výšku jako z terasy. Po hematitovém povrchu směrem k měsíci kráčel dav lidí. Šli klidně a beze spěchu, možná trhaně, ale nebyla si jistá. Hlava na hlavě se šourali po kluzké hladině jako hejno ospalých ptáků. Kivsa nerozumněla tomu, odkud dav kráčí. Popošla blíž k zábradlí a žena s nataženou paží se na ni usmála. Stála tam a z její dlaně vycházely bytosti. Bylo něco děsivého v té chvíli. Mrtvý klid, který bytosti sdíleli, mrtvé dunění jejich kroků pod hladinou, mrtvý měsíc, který pohlcoval tmu a drobný pravidelný zvuk, jak jim při chůzi praskaly duše.
Nekonečný proud stínů putoval po hladině jezera až k horizontu, kde splýval s prudkou září měsíce. Mnoho z nich chodilo také kolem ní a jejích dvou přátel, na zádech nesly těžké lavice, které pak stavěly podél jezera (nyní jí připomínalo spíš klikatou cestu). Na lavice sedávali starci a děti, čekali, až se budou moci vecpat mezi dav. Kivsa stála strnule na místě a ani hlas ženy ji nepřinutil k tomu, aby se pohla.
“Toto jsou lidé, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí. Dnešek je pro všechny z nich velice důležitý, Kivso.” Oslovená dál stála u zábradlí a zírala na ženinu drobnou dlaň. Děs sešněroval dívčinu mysl a topil ji jak umoulané kotě. Cítila pouze hrůzu a dál už nemohla. Proč jsi mě pozvala do snu, vykřikla v duchu myšlenku. Proč ta bolest, která mi padá z rukou jako naleštěné kameny. Proč.
“Ne, to není konec světa,” usmála se ta, jež znovu rodila. “Čekali jsme dlouho. A byť mlčíš jako rozevlátá vrba, jsi ta, přes kterou můžeme projít. Jdou tam, kde je jejich místo. Přijme je ticho a žádný z nich už se nevrátí... Neplač.”
Najednou i Kivsa zatoužila rozplynout se v měsíci. Zaniknout. Odpustit.
Obava z procházejících lidí ji však vytrhla z nehybnosti. Otočila se na Calu a zahlédla její zděšený výraz. Vystopovala směr pohledu a zalkla se. Nerozumněla tomu, co viděla ležet na postraních lavicích. Lidské bytosti to byly, ale nepřirozeně vysoké a mohutné. Jejich křídově bílé nafouklé hlavy se na temeni zelenaly plísní a na tvářích odpadávala kůže. Cala začala na sucho dávit a chlapec ji chytil poplašeně za ruku. Zetlelá těla se jala křečovitě zvedat a to byl pro všechny tři podnět k útěku. Cala a chlapec to stihli dřív, takže Kivsa zůstala sama, neschopna učinit jakýkoli pohyb. Lidé, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí se teď zastavili a zírali na ni. Kivsa by je nejradši do těch jejich tváří nakopla. Začala prskat jako kočka, aby nafouklé mrtvoly odehnala. Duše se v ní sevřela, když ji jedna z nich chytla za zápěstí a přitáhla k ní svoji plesnivou hlavu. Dívka cítila každé loupání jejích starých kostí. Zaťala svaly a čekala až přijde rána, ale když po chvilce otevřela oči, zjistila, že ta bytost mluví. Její nateklé rty se pohybovaly, ale slova byla tak tichá, že k uším vyděšené Kivsy nedolehla. Možná mluvila o oběti, možná o staletích, která v sobě nesla tempo zběsilých tanečníků na koních, možná mluvila o příliš chladném ránu a nateklých prstech, o mrtvé chvilce než se člověk nadechne, možná o písečné bouři. Mluvila a Kivsa ji neslyšela.


Cala vyfoukla dívce do tváře cigaretový kouř. Kivsa otevřela oči a na oba se usmála.
“Zase jsme to jednou přežili,” řekl chlapec a jeho tvář poprvé vypadala dojatě.

Názory čtenářů
06.07.2008 12:21
Multiple Juice Drink
hystericko ezoterickej zážitek někde v rohu hlavy, přikrášlenej o ty správný slova, transcendence na každým kroku, před pár lety bych byl asi nadšenej...
06.07.2008 12:37
mongolský_vlk
no... je to příběh na pokračování, ale ty sis názor už udělal :))
06.07.2008 12:39
stanislav
http://vasinasi.blog.cz/0807/w-paul-cockshott-allin-cottrell-kybersocialismus

momentálně jsem naladěn na socialistickou vlnu... takže se nějak neumim řádně naladit, ale text je to pěknej...
06.07.2008 12:55
Multiple Juice Drink
mongolský_vlk napsal(a):
no... je to příběh na pokračování, ale ty sis názor už udělal :))
Občas je lepší zkouknout první díl Divokýho anděla a vědět, že těch dvě stě dalších už není nutnejch:-)
ale to myslim nadneseně samozřejmě
06.07.2008 12:58
mongolský_vlk
Multiple Juice Drink napsal(a):
mongolský_vlk napsal(a):
no... je to příběh na pokračování, ale ty sis názor už udělal :))
Občas je lepší zkouknout první díl Divokýho anděla a vědět, že těch dvě stě dalších už není nutnejch:-)
ale to myslim nadneseně samozřejmě
v pohodě. nedělam si o svym psaní iluze
06.07.2008 19:13
šánnatas
peklu líbí
07.07.2008 10:17
engelmar
Moc dlouhé na mě.
07.07.2008 18:05
Haber
*
22.07.2008 11:46
HarryHH
"Její tvář byla vyhaslá a prázdná."
..... moje taky .... !! ... :-((

je to záplava šroubovaných popisných slintů ... odnikud - nikam ... sorry ..

*- .. /omlouvám se za troufalost číst tyhle texty, ... ano i pro mě je to ztráta času, a sdělení dojmů pak pro citlivého autora/rku políček jejímu egu ... /
nemusíš se obávat ... už do toho příště nepudu ...


22.07.2008 12:31
mongolský_vlk
trapná odveta?... budiž
22.07.2008 13:39
HarryHH
mongolský_vlk napsal(a):
trapná odveta?... budiž
vlčíku ... to si mě asi s někým pleteš ....

.... rozhodl jsem se tě pro příště vynechat za účelem ušetření času pro jiné kteří píšou "více poeticky, ... a obsažně"
... ale to neznamená že pokud ode mě něco přečteš máš se zdržet komentářů ...

*- .... a právo na to vyslovit názor by měl mít každý ...
kritiku a odlišný názor blokují jen ti, kdo věří sami sobě tak akorát doma nad klávesnicí a nebo v soukromí na WC ...
... .... .... bohužel jen málokdo má své ego natolik stabilní, ...
aby se z kritiky neposral ...

.... toť vše .... um-jelče ... :-))
23.07.2008 10:58
mongolský_vlk
z kritik si hlavu nedělam, čehož by sis možná všimnul, kdybys dával pozor a necintal o mém egu. jestli mi chceš ještě něco duchaplného říct, tak prosim tě mimo tohle dílo
23.07.2008 12:25
HarryHH
mongolský_vlk napsal(a):
z kritik si hlavu nedělam, čehož by sis možná všimnul, kdybys dával pozor a necintal o mém egu. jestli mi chceš ještě něco duchaplného říct, tak prosim tě mimo tohle dílo
... vlčíku ...
mimo "tvé dílo" ...
s tebou komunikovat nehodlám ... ani teď ani jindy ...
... protože právě tyhle tvé bezobsažné sračky mě přiměly ...

*- .... abych se tady vyzvracel ... :-)((

ale jinak nic ve zlym ... ... prostě už vím že je to u tebe ztráta času ...

... a ze srdcce ti přeji mnoho štěstí na literárních kolbištích
... a tvého ega kluzištích ...:-))

.
10.09.2008 12:26
Teichman
netvrdím, že rozumím, ale byly tam hodně silný momenty, to teda jo...

t

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)