| O informaci, deformaci, defloraci a eskymaci |
|---|
Do nedávna jsem děkoval Bohu, že člověk nedokáže zabít informaci. Ve svých předpubertálních letech jsem večer co večer lehával s rádiem pod peřinou a poslouchal rádio Luxemburg a hlavně Hlas Ameriky. I v pubertálním věku jsem z podpeřiny rádio nevykázal. Bylo to mé jediné spojení s jiným Světem. Když jsem nemasturboval, věřil jsem, že ještě někde existuje jiný Svět. Rušičky rádií a televizí tenkrát na východě produkovali na 210% a když se poohlédnu zpět časem, ostře sledovaná míra izolace a nevědomosti přinášela socialistické společnosti vlastně osvobození. Kdo nikdy neochutnal žraločí steak, neuvěří, jak chutná. Kdo nikdy neochutnal svobodu, neuvěří....
Je mi až s podivem, že tenkrát vůbec dorazil do mé poštovní schránky časopis Times. Byl potrhaný, pomuchlaný, ale s průvodním dopisem, že jsem vyhrál předplatné na 1 rok zdarma. Žasnul jsem. Někam jsem kdysi poslat nějaký dotazník, a to prosím papírovou komunistickou poštou, že nesnáším mrkev a komunisty a to stačilo k tomu, abych každý měsíc našel ve schránce pomuchlaný potrhaný časopis Times, posílaný až odněkud z Ameriky, a pečlivě prolustrovaný STB, která pod záminkou hledání mikroteček, hltala stránku za stránkou. Tedy, od té doby mi chodila veškerá korespondence pomuchlaná, potrhaná a přelepená izolačkou. Vykoupením bylo listování v anglicky psaném časopisu, při kterém jsem se cítil nesmírně obřadně, že někomu na druhé straně jiného světa nejsem lhostejný.
Díky rádiu pod dekou, díky časopisu Times, se ze mě stal pro stranu, vládu, stát a společnost nebezpečný roznašeč nakažlivé a smrtonosné infekce. Šířil jsem totiž mezi dělníky a pracující inteligencí informace. A to byl hrdelní zločin, to bylo dobrovolné odsouzení se k vyvrhnutí ze šťastné socialistické společnosti toužící po lepších zítřcích u soustruhu i v Jednotě, kde je síla. A právo na informaci? Božínku, kdo nikdy neochutnal žraločí steak... Kdo nikdy neochutnal právo na informaci, neuvěří, jak chutná.
Co je smyslem tvého života? Na takovouto idiotskou otázku jsem nedokázal odpovědět ani v hodině Občanské nauky, ani později v hospodách. Co je však motorem života, to bych dokázal pojmenovat. Je to touha, která nás nutí soužit se a prahnout po něčem, co nemáme. Pídit se a prahnout po čemkoliv, abychom se k tomu dostali na dotek, abychom to vlastnili, abychom, to mohli odložit a mohli začít toužit po něčem novém, skvělejším úžasnějším.
Toužil jsem po angličácích, toužil jsem po skládacím kole, po Evě Pražákové, po džínách, po prvním sexu, po prvním sexu ve dvou, po svobodě...., po informaci.
Dnes, kromě Evy Pražákové, mám všechno. Po Evě už netoužím, vždyť jí bude skoro padesát. Rádio v posteli dávno neposlouchám a dávno už nemasturbuji. Jsem si totiž jist, že pokud mi nějaká informace uteče, doženu jí na satelitní televizi nebo na internetu.
Jenže...
Do nedávna jsem děkoval Bohu, že člověk nedokáže zabít informaci.
Člověk prošel revolucí i evolucí, a tak, jak se naučil kontrolovat početí dítěte, tak se naučil zacházet s informacemi. Ničit je? Zakazovat? Trestat za jejich šíření? Nesmysl. Vždyť mnohem jednoduší je informaci nezrodit, nevyprodukovat. Výsledkem tohoto převratného objevu jsou fialově blikající záclony oken, za kterými sedí v gauči paralizovaní pojídači informační stoky, kteří hltavě stravují všechno, co jím bude nalito do korýtka.
Chrocht, crocht, Čunek, chrocht, Tololánek, chrocht, Tololánek, Topolánek, Topolánek, chrocht, Rath, Paroubek, Paroubek, Rath, chrocht,chrocht, qwík chrocht, borec na konec, hlt, prd, chrocht.
Zatím co, kdesi ve vzdálené neidentifikovatelné místnosti člověk č.1 přináší kýbl a chce jej nalít přes trychtýř. Člověk č.2 na něj křičí: „ Ty vole, to už tam nelej! Tohle už nám nesežerou, tohle oni už nám nebaští, přilej tam támhleten kýbl s Topolánkovou cukrovkou a jestli tam máš nějakou šlichtu o Čunkovi, tím to zalej a běž se podívat z balkónu, jak chrochtají blahem. To bys mě vážně nasral, lejt tam nějakou zapomenutou a zkvašenou šlichtu o Myanmaru.“ Bez ostychu pak zabořil ukazováček do nevzhledné kaše a olíznul jej. “Ty vole, tak to se vážně nedá, to je absolutně nestravitelný svinstvo, vždyť tohle by jim leželo děsně dlouho v žaludku! To bysme je votrávili ty bejku, hele nemáš tam něco, jako že si nějaká stár nechala udělat nový kozy nebo prodloužit penis? Ten Myanmar vodnes na hnůj a nech to tam i s tím kýblem, ten přeci nebudeme mejt, vod takových sraček, postav to hned vedle toho kýble s Barmou“
Kdysi dávno, když ještě neexistoval Internet, kdy ještě nebyla svoboda, jsem prahnul po jakékoliv informaci. A bylo jich tak málo, že jsem je hýčkal jako obal od amerických žvýkaček s Mickey Mousem.
Kdysi dávno věřili lidé, že je Země placatá, dotáhli to tak daleko, že věřili dokonce v nerozborné přátelství se Sovětským Svazem, a vůbec jim v té době nepřipadalo nechutné, že si Brežněv s Honeckerem na každém letišti strkají jazyky do pusy, zatímco homosexualitu prohlásili svorně za vážný protispolečenský a hrdelní zločin.
Největší katastrovou pro lidstvo, jak se mi po poslední dobou jeví, je lidská lhostejnost. Ovšem může to být jen a pouze přesycenost informacemi, které nemusely vzniknout a nedostatek informací, kterým lidé nedali šanci žít. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'van_der_brugg', 26.06.2008 00:02.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
2
Pomerančová 
Aglája 
danuwaanalihi