Svět podle MariaV prosincovém čísle jsme přinesli ukázku z Mariovy chystané knihy Cháron, z níž vyjímáme další pokračování. Byl to převozník do světa mrtvých duší. Sám velký Cháron… Blížil se ke mně po řece Styx. V duchu jsem si řekl: „No, co jiného bys vlastně očekával? Jsi přece mrtvý…“ A tak jsem tam stál a čekal, až loďka přirazí k mému břehu. Cháron přijel až ke mně. Rukou mi mlčky pokynul, abych nastoupil. Já jsem tak učinil a vložil mu do jeho kostnaté dlaně zlaťák, který jsem našel na hladkém, černém kameni. On jej přijal a uschoval do útrob své sutany. Znovu vzal do rukou veslo a odrazil loďku od břehu. Pádlo s ohromnou silou rozráželo kalnou hladinu Stixu a loďka plula… V té chvíli jsem mimoděk vyslovil nahlas jednu z mnoha myšlenek, které se prohnaly jako smršť mojí hlavou: „Tak takhle vypadá poslední cesta… tak dramaticky a smutně… Já o ní měl trošku jinou představu…“ „Jakou?“ ozval se doposud mlčící Cháron. „Jakou?“ „No… určitě ne takhle smutnou a s takovým scénářem,“ pokoušel jsem se vysvětlit mu. Po chvíli promluvil opět on: „Nezbývá mi, než s tebou souhlasit…“ „Smím se tě, Chárone, na něco zeptat?“ „Ptej se…“ „Jak dlouho už vozíš duše mrtvých přes tuto řeku? Do světa mrtvých duší, do podsvětí?“ „Nu, už víc jak pět tisíc let…“ „A to tě to převoznictví ještě neomrzelo? Ten stereotyp tě přece musí ubíjet, nebo ne?“ „Já jsem dostal tuto službu jako trest za mé děsivé skutky během mého života. A také díky mé hlouposti a nevědomosti. Měl jsem předchůdce, kterého jsem zde vystřídal… ovšem také díky jeho úskoku a mojí důvěřivosti…“ „Já znám dobře ten důvod…“ „Tak vidíš, dnes už není nic tajemstvím. I ty to znáš a víš,“ zasmál se smutně Cháron. A potom dodal: „Ještě před tisícem let bych se snažil nebo pokoušel najít za sebe náhradníka. Ale pak jsem tuto myšlenku opustil a vytlačil toto přání ze své mysli. Jsem Cháron, převozník mrtvých duší, a tak to také zůstane. Po věky věků…“ Potom se rozhovořil: „Dříve se lidské duše bály se mnou hovořit, bály se mě a mého vzhledu. Ale postupem času se to lepšilo. Dnes svou práci konám rád a přijal jsem svůj úděl. Lidské osudy… Jedno jestli dobré či zlé. Jsou pro mě vždy krásnou, životem dýchající knihou. Mnozhému jsem se za ty tisíce roků naučil, mnohé se dozvěděl. Jednou se Bůh, ten největší a nejmocnější, nade mnou snad smiluje. A odvolá mě z tohoto smutného místa…“ |