Sedím jak buddha řasa mi z oka vypadla, bloumám u okna a tiše náhodně se snažím pohledy skákat po střechách, kam až mě touhy donesou, občas musím dávat pozor na zaprášené tašky, ztemnělá místa,kde není vidět půda pod nohama, na prohnilá prkna s rezatými hřebíky, chvílemi sklouznu očima k okapům - nevím,neznám
Asi jsem se inspiroval kocoury, jako Poe, akorát ten je zazdíval, rychle skáču přes všechny překážky, paprsky z nočních oken mě dráždí - kdy,kde, lenosti mám v sobě jak olova, je v mé hlavě - tam se přelévá od stěny ke stěně, ničí hradby neuronů svobodně přemýšlet
Až mi dojdou síly, stejně slezu po okapu a prošlapu se vodou domů
Už mi nepřipadá zvláštní, že kocouři vyjí smutné znělky
na špatných místech |